ANDREA RŮŽIČKOVÁ

„Mrzí mě to. Já jsem ho opravdu milovala a vůbec jsem netušila, co to způsobí…“

Co ti Petr Vachler řekl, když tě oslovil, aby ses zúčastnila zkoušek na roli v jeho filmu?

Je to už hodně dávno, takže si to nepamatuji. Věděla jsem, kdo je Petr Vachler. A byla jsem v takovým zvláštním životním období, kdy jsem v podstatě čekala na něco, co přijde a nevěděla jsem, co to má být. Takže, když mi Petr Vachler zavolal, věděla jsem, že tohle je ono. Ale dost mě rozhodil.

Čím? 

Když mi volal, že jsem tu roli dostala, řekl „herecky jsi nebyla nejlepší, ale já dám na svoji intuici a ta mi říká, že to máš být ty“. Nicméně tam zaznělo, že tam byly lepší herečky. A to se mě dotklo. A uvnitř jsem si řekla, jen počkej, já ti ukážu.

Jaká scéna během natáčení filmu pro tebe byla nejobtížnější a proč?

Pro mě jsou nejvíc emoční scény, kde se pracuje s nahotou. My jsme s Petrem furt diskutovali o tom, co bude vidět, co nebude vidět a jak to nesmí být vidět. A mám s tím problém do teď. To se vůbec nezměnilo, i když mám své tělo mnohem víc radši než před těmi deseti lety. I když je zhuntované tím mateřství, tak paradoxně se mi s ním mnohem líp žije. Ale mám problém s nahotou před ostatními cizími lidmi. Je to pro mě strašně intimní zóna. Hrát a zároveň si vyřešit ten vnitřní pocit, jak moc mi to vadí.  Dokonce jsem dřív uvažovala nad herectvím jako takovým a zjistila jsem, že mi strašně, ale strašně moc vadí jakékoli líbačky, vztahové věci, kdy se mě dotýkají jiní muži. Strašně mi to vadí. Až tak, že to vytěsním tak silně ze své mysli, jako když vytěsníte nějaké trauma. Je to vlastně pro mě tak moc nepříjemné, že jsem si řekla, že už jsem ve stádiu, kdy si příště dám jako podmínku, že to nechci dělat. Přijdu o strašně moc rolí, ale nechci tam mít žádné líbačky, milostné scény a podobně.

U filmu Tajemství a smysl života půjde o kombinaci animovaného, hraného a dokumentárního filmu. Viděla jsi někdy něco takového?

Nikdy jsem takový film neviděla, ale několik lidí mi o Petrovi říkalo, že je tak trochu blázen. A mě to vlastně potěšilo, protože v té době jsem přesně chtěla točit nějaký úlet, který je mimo normu. Moc jsem to potřebovala a jsem doteďka šťastná, že jsem se toho zúčastnila. To byl úplně jiný námět, a i jiný způsob práce. Dokonce se tam stávalo, že jsme nesouhlasili s něčím ve scénáři, většinou Honza Budař měl nějakou připomínku, já moc ne, kecat do toho režisérovi, na to jsem se cítila moc malým pánem. Ale fascinovalo mě, že ten Petr ty námitky vždycky vyslechnul a otevřel diskusi. Najednou všichni stáli, všichni čekali, celý štáb čekal, než se domluvíme. Zkrátka do chvíle, než tomu všichni budou rozumět a souhlasit s tím. To pro mě byla velmi velká dávka lidskosti při práci. Na natáčení to bylo velmi nečekané. Bylo to absolutně originální, nikdy se už nic takového neopakovalo.

Co říkáš animované postavě Čmeláka coby průvodce dějem filmu?

Animovaný čmelák je úlet.  Myslím, že se bude moc líbit mým dětem. A jak teď žijeme na vesnici, tak je tam hodně čmeláků a já jim schválně nechávám třeba levanduli, pro jejich potěšení. Takže pan Čmelák je strašně vtipný, není prvoplánový, a to je asi to, co mě nejvíc baví. Když věci nejsou prvoplánové.

Od natáčení uběhlo skoro deset let. Je Andrea před deseti lety stejná, s jakou teď děláme rozhovor?

Není. Můj život se diametrálně změnil právě v období, kdy jsem začala točit film. Od aspektů materiálních až po duchovní, vztahové, rodinné, vlastně všechno se změnilo. Já jsem v té době potkala také svého nynějšího manžela. Petr Vachler si určitě pamatuje, že v té době, kdy jsme se připravovali na film, tak jsem to hodně řešila. Byla jsem rozbitá na cimprcampr a hledala jsem se. Můžu říct, že až teďka, po těch deseti letech, jsem nejblíž tomu, kdo jsem. Tehdy to byl jenom začátek uvědomění si, že žiju život ne té holky, která je uvnitř, ale té, kterou chtějí mít ostatní. Takže tam byl takový první průlom. A během deseti let se mi život změnil diametrálně. Mám dvě děti, kluky, manžela, domov a můžu říct, že jsem šťastná. Předtím jsem šťastná nebyla.

Co je pro tebe smyslem života?

Když jsem jela na tento rozhovor, tak jsem o tom přemýšlela v autě. A říkala jsem si, co když smyslem života je právě samotné hledání smyslu života? Pokládání té otázky. Protože pokud bychom všechno měli vyřešeno už teď, tak bychom ztratili cestu. Takže pro mě je to neustálé hledání pravdy, věčnosti, odpovědí na tyto otázky. A co je tajemství života? Pro mě je to Bůh. 

Takže věříš v Boha?

Ano, věřím v Boha a těším se na to, až ho třeba potkám. A vlastně ho potkávám pořád, v jiných lidech nebo událostech, v malých zázracích. Teďka ho hodně objevuji v přírodě, to jsem dřív nezažívala, setkání v úplných mikrosvětech, kde mám pocit, že se ho dotýkám. A těším se, až přijdu k němu.

Co Bůh v tobě? Vnímáš ho?

Ano. Myslím, že jsem ještě na cestě hledání absolutního sebepřijetí. I s těmi chybami a se vším, na čem se snažím na sobě pracovat. Ale cítím tu lásku, a to, že se nemusím bát.

Když jsme u víry, tak ve filmu se zmiňuje i úloha Ježíše Krista. Jaký je tvůj vztah k němu?

Mně pomáhá dát si ten vztah do vztahu rodič a dítě. Takže, když chci dítěti něco vysvětlit a ono mi nerozumí, tak se musím k němu snížit, podívat se mu do očí a stát se jeho rovnocenným partnerem. Mluvit na něj jako dítě, aby to pochopilo. A myslím si, že stejně to udělal Bůh. Poslal sem člověka, snížil se k nám, aby s námi mohl komunikovat řečí, které budeme rozumět. A odkaz Ježíše je krásný, konání, slovo, všechno, co z něho vyzařovalo. Pro mě je zásadní, že lidi ho následovali, protože to byla přirozená autorita. On lidi fascinoval tím, jak žil, mírem a láskou v sobě. Pro mě největší problém je vztah církve a Boha. Vlastně pořád nechápu, proč musí být církev, která nám říká, co máme dělat, když už Ježíš sám řekl, že kostel rozbije. Byl takový revolucionář, tak to je pro mě z toho teologického hlediska těžko pochopitelné. Ale třeba to jednou pochopím. 

A co Buddha a jeho příběh? Oslovilo tě to někdy?

Buddhův příběh moc neznám. Nikdy mě buddhismus moc nelákal, ale cítím v něm ten pokoj, to takové, že to, co je, je v pořádku. Jsem na tom jednom místě a nemusím nikam jít, nic extra poznávat nebo vytvářet, protože to, že jsem, je v pořádku. To je asi to, co ve mně Buddha evokuje. Zůstaň stát, zastav se. To zastavení je někdy hrozně důležité, častokrát tak moc hledáme, až jsme z toho úplně uhnaní a někdy se nám právě stanou věci, které nás mají zastavit a my pak začneme vnímat svět ne v tom běhu, ale v té statice. A hýbe se jenom všechno kolem nás. 

Film také odkazuje k pohanským fenoménům, prvotní bohyni Matce zemi. Jak to máš s ní?

S ní jsem teď navázala velmi krásný a takový holčičí přátelský vztah. Začala jsem sbírat bylinky a dělá mi to neuvěřitelně dobře. Tam vlastně cítím její sílu. Ještě před pár měsíci jsem šla na louku a viděla jsem jenom trávu. Pak se to zlomilo, když jsem natrhala květiny do vázy a říkala si, týjo, před tím to byla jen velká zelená plocha a já tady mám z ní nádhernou kytici květů. A teď v létě se to prohloubilo tak, že jsem bylinky začala rozeznávat a zjistila jsem, že v mém okolí je neuvěřitelné množství bylinek, které si suším a odkládám je na zimu. A vnímám to tak, že nám příroda dává neuvěřitelné dary, které většinou člověk nevidí a nikdo nás k tomu ani nevede. Nikdo nám neříká ve školách, co všechno tady máme zadarmo. Většinou nám řeknou, že máme jít do lékárny a tam si máme koupit takové a takové čaje, ale už nikdo nikomu neříká, že tohle vám roste za barákem. A to je pro mě ten nejkrásnější dárek, že já můžu jít a že si můžu něco jen tak, co je pro můj život jak duchovní, tak tělesný, prospěšný. Takže to je pro mě Matka příroda, matka, která tomu dítěti dá všechno, co může.

Když už, tak jaká bylinka je pro tebe extra zajímavá?

Pro mě je úžasná třezalka.  Ta se sbírá na Jana a já v létě zjistila, že jí roste strašně moc, roste přes celé léto, a já na ni zapomněla a pak jsem zjistila, že už přestala růst. Říkám si, taková smůla, tak důležitá bylina pro podzim, kdy budeme mít všechny ty stíny, lidi budou mít propady. Asi proto ji teďka tolik roste, protože bude fakt blbě, a protože ta příroda dopředu ví, co člověk potřebuje na to další období. A byla jsem hrozně nešťastná z toho, že jsem ji propásla, že jsem to podcenila. A najednou zjistím, že na konci léta roste zase, protože třezalka má druhý kolo na konci léta. Takže ona roste na začátku léta a na konci. Jako by ta příroda řekla, já vím, že jste to nestihli, tak tady ještě máte šanci.

Jedním z témat filmu je i nemoc. Bojíš se nemoci nebo bolesti? Navzdory svým bylinkářským schopnostem…

Říká se, že bez bolesti není osvícení. Možná i ten Ježíš musel trpět a byla to ukázka toho, že uvědomění nemůže přijít bez bolesti, že to je vlastně to probuzení. Musíte něco cítit tělesně, abyste to začali řešit. Abyste si začali klást otázky. Řekli si oukej, proč se to stalo, jak se to stalo? Patří to k tomu. Myslím, že pro mě byly největší transformací porody, a to jsem měla fakt všechno, co mi mohli dát proti bolesti. Já nesnáším bolest, úplně mě to paralyzuje. Nejvíc mi pomohl rajský plyn, protože jsem přes porody přišla na to, že největší problém je v mý hlavě, že moc používám rozum. A to je problém vlastně i celý společnosti. My všechno potřebujeme analyzovat, na všechno potřebujeme čísla a důkazy, až totálně potlačujeme city, intuici, to, co je přirozený. Trpíme extrémní sebekontrolou, i já to mám v sobě pořád. A právě přes přírodu se to snažím vypouštět. U toho porodu ten intelekt byl tak silnej, tak tlačil na sebekontrolu, že mi museli dát všechno, co existuje, abych se toho pustila. Protože porod je tak živočišná věc, že musíte úplně vypnout mozek.

Jak se podle tebe pozná skutečná láska?

Tím, že nechceš víc. Že ti stačí to, co máš, nepotřebuješ víc. Alespoň já to tak vnímám. Všechno, co potřebuji, mám v tom člověku a není to o tom, jaké má vlastnosti. Bytostně ho přijímám takového, jaký je. A víc nechci.

Jaká je tvoje představa o tom, co se s námi děje po smrti?

Moje představa je taková, že až umřu, tak ještě několik dnů tady ta duše bude pobývat. Píše se o tom třeba v Tibetské knize mrtvých, pojem známý jako bardo, křesťanství to chápe velmi podobně a je to zřejmé i ze starých zvyků. Pamatuji si z dětství, jak jsme stáli u otevřené rakve a modlili jsme se. Jak děti, tak i staří, bylo to úplně normální. Následovalo truchlení, chodilo se nějakou dobu v černém. A to vše sleduje moje duše, která se smiřuje s tím, že už nemá tělo. 

A se stane pak?

Pak asi půjdu směrem k Pánu Bohu. Nemám jasno v tom, jaký bude ten Soud. Protože se říká, že když člověk všechno olituje, když se tam ztratí ego, tak Bůh miluje všechny stejně a tím pádem žádné peklo neexistuje. Ale zároveň se mluví o posledním soudu. Takže nevím, jak to bude probíhat. Snažím se žít tak, abych neubližovala, abych nebyla zlá. 

Důležitou roli ve filmu hraje odpuštění. Co si myslíš o odpuštění? 

Odpuštění je zásadní k tomu, abychom našli klid sami v sobě. A odpuštění vůbec není o tom, aby někdo někomu vyčítal, kdo měl pravdu, nebo neměl pravdu nebo jaká byla pravda. Ono to je úplně jedno. Odpuštění je absolutně bezpodmínečné. Podle mě je to láska. I kdyby člověk udělal nevímco strašného, tak je to najednou odpojení od zla. Když se mi stalo, že jsem někomu odpustila, dospěla jsem k tomu, tak jsem najednou měla pocit, že už se mě to zlo nedrží, že jsem se od něho odpojila.

Kdy se cítíš šťastná? Co je pro tebe obsahem štěstí?

Štěstí je pro mě, když jsem ráda na světě, když mě to baví, i s těmi problémy, i s tím, že se mi něco nechce, ale že mě baví to řešit, že to chci řešit, že chci dál, že se těším na nové ráno.

Jakou roli hraje ve tvém životě humor?

Humor mám ráda.  Nemám moc ráda černý humor nebo když jsou obsahem humoru ženy. Ten, co ho mají rádi chlapi v hospodě. Humor u piva ze ženských mi vůbec není sympatický. Já osobně mám takový divný humor. Možná s manželem máme stejný, ale neznáme moc lidí, co by nám rozuměli, ale nám stačí. Prostě divnej humor.

Jak divnej humor?

Situační.

A to třeba?

Není to vtip. Prostě se to stane. V rámci nějaké situace.

Jak důležité jsou pro tebe peníze? Máš strach z nedostatku peněz?

Jsou pro mě důležité, nebudu lhát, že ne. Jsou důležité k vytvoření domova, bezpečí, asi tak bych to pojmenovala. Mít to dřevo, abych si mohla zatopit, když to celé vypnou. Tak dlouho jsem do manžela hučela: Furt nemáme to dřevo, kdy bude?… Nestresuj… Chci to dřevo na dvoře! (smích) …Takže to jsou věci, co si většinou musíte koupit.  A zažila jsem několik období v mém životě, že nebyly, že jich bylo strašně málo. I v dětství byla doba, kdy jsme žili z měsíce na měsíc, takže na konci měsíce si máma musela vždycky půjčit. Anebo jsme měli takovou vzdálenou příbuznou rodinu v Americe a když už bylo zle a ty peníze docházely, tak máma furt chodila koukat do schránky. Já si říkala, proč ta máma pořád chodí do schránky? Co tam jako hledá, co tam najde?  A bylo to právě proto, že jednou za čas posílala teta z Ameriky dopis, například na Velikonoce, ale trvalo to i dva měsíce, než to přišlo do naší vesnice. A ono to vždycky přišlo v okamžiku, kdy máma ty peníze nejvíc potřebovala.  Vždycky přišly, když jsme je nejvíc potřebovali. Víra. Moje máma věřila, že se něco stane. A já to mám po ní.

A finální otázka. Proč myslíš, že tady na světě jsi?

Myslím si, že mám dát odvahu některým lidem. Je to téma, které v sobě objevuji přes svého syna. Oficiálně se tomu říká hypersenzitivita. Nebát se citlivosti, nestydět se za citlivost a říct ostatním, že citlivost je krásná věc. Já jsem vystudovaná učitelka, ale nechci teď učit. Cítím, že nejsem oprávněná být v pozici, kdy bych někomu něco kázala, ale spíš v pozici učit tím, že ty věci přijmu sama v sobě, a tak dodám odvahu druhým lidem probudit to i v nich. A nestydět se za to.

Díky za rozhovor.