ANETA KREJČÍKOVÁ

„To je celá tvoje výchova?“

Když tě Petr Vachler před deseti lety oslovil, aby sis zahrála v jeho filmu Tajemství a smysl života, co ti o tom projektu řekl?

Přiznám se, že si to moc nepamatuju. Každopádně to bylo období, kdy jsem měla docela dost práce, ale Petr na mě zapůsobil jako hroznej nadšenec. Vyprávěl o tom filmu jako o projektu tisíciletí. A já mám ráda lidi, co jsou pro něco nadšený.  A když mi řekl, že by mě tam moc rád měl, tak jsem se tehdy moc nerozmýšlela. Šla jsem do toho moc ráda.

Tvoje Helena je ve filmu nevěrná svému manželovi, je to taková hédonistka, která s nevěrou nemá problém. Jak důležitá je pro tebe věrnost ve vztahu?

Snažím to moc nehodnotit. Dřív, možná právě před těmi deseti lety, bych ti řekla, že je to všechno od základů špatně. Ale teď už mám nějakou životní vztahovou zkušenost, takže si nemyslím, že je to nějaký extra hřích. Důležité je, aby lidi žili pokud možno v pravdě. Což ale samozřejmě souvisí i s tou věrností.

Zmínili jsme ten mnohaletý odstup od začátku natáčení. Jaká tehdy byla Aneta Krejčíková a jaká je dnes? Změnila se?

Jaká jsem byla před deseti lety, už si ani nepamatuju, ale změnila se spousta věcí. Velká životní změna byly dvě děti a tím pádem i rodinný život. Je to pro mě teď hlavní pilíř. A myslím si, že jsem vyrovnanější člověk. Klidnější. Do jisté míry, samozřejmě. Někdy se objeví ta divokost, kterou jsem v sobě měla před deseti lety. Ta zcela nevymizela a nevymřela. Ale určitě jsem klidnější a beru věci s větším nadhledem.  Prkotiny už neřeším.

Možná budeš ten příběh sledovat s trochu jinou optikou.

Myslím si, že určitě. Naprosto.

Myslíš, že ten film může v současné době oslovit diváka? Pokud ano, čím?

Já jsem ho ještě neviděla a těším se na něj. Ale je pravdou, že za těch deset let se společnost ve vnímání toho, co tenhle film tematizuje, celkem posunula. Tudíž může určitě oslovit nemalou skupinu diváků. Proměnil se i přístup k tomu, co se tak trochu hanlivě nazývá ezo.  Alespoň v mým životě nebo v tom, co já žiju, je to něco naprosto normálního.

Překvapilo tě, že Petr Vachler chce ještě po deseti letech dotáčet jednu scénu do filmu?

Ano, to bylo velmi překvapující.  A myslela jsem, že to je legrace.

Nebyla.

(smích) Je to tak. Nebyla.

Co je pro tebe smyslem života?

Smysl života? Do teď to moc nevím. Nebo v tom tápu. Smysl života je podle mě hledání právě smyslu, hledání neustálé rovnováhy a štěstí, což má určitý fáze a ten proces je nekonečný. I když má člověk pocit, že už to našel, nebo že si vyřešil nějaký věci, tak najednou se stane situace, kdy má pocit, že je zase znovu na začátku. Takže je to neustálý proces. Ale můžu říct, že pro mě je smyslem života být šťastná.

Jak podle tebe naše společnost vnímá fenomén smrti?

Myslím, že už se to pomalu ale jistě mění. Mluví se o životu po životě, ale pořád se moc nedotýkáme toho tématu. Pořád se to ještě hodně zametá pod koberec. Pamatuju, když mi bylo dvanáct, třináct let, tak trvalo třeba rok, dva, kdy jsem usínala se strašným strachem ze smrti a ze samoty. A když se na to koukám zpátky, tak si říkám proč? Jak je možný, že to dítě má takový strach, že nemůže usnout? Bojí se. Fajn. Ale čeho vlastně? Je to jenom známka toho, že s námi o tom nikdo nemluví. Je to furt takový bu-bu-bu a mluví se o tom velmi temně a pejorativně. A je to strašná škoda. Doteďka ještě je generace, která, když se dítě po smrti dědečka zeptá babičko, a kde je dědeček, tak odpovídá ne, to teď nebudeme řešit, rozebírat. Přitom je to nedílná součást našeho života a je to ta největší jistota, která jistojistě přijde.

A když už jsme u toho, bojíš se ty sama smrti?

Já si myslím, že už to mám zpracovaný, nebo rozhodně lépe než v těch dvanácti, třinácti letech. A jsem za to neskutečně ráda. Je to úleva, z člověka spadne ta tíha, když to přijme.  Já ten strach už beru jako strach z toho žít. Když člověk má strach ze smrti, tak má vlastně strach i ze života.

Kdy zažíváš štěstí? Co je pro tebe štěstím?

Já mám to štěstí, že jsem emocionálně velmi naplněný člověk. Taky proto se živím herectvím. A dokážu ty emoce prožívat fakt naplno. I během úplně obyčejný chvíle, kdy jsem se svýma dětma a pozoruju, jak jsou šťastný a dělají kraviny, tak cítím až v konečcích prstů, jak mě zaplavuje totální pocit štěstí. Nebo když si plně uvědomím, že jsem zdravá a můžu dělat práci, kterou naprosto zbožňuju. Takže já štěstí zažívám docela často.

Kdo jsi?

Kdo jsem? Já jsem já, dokážu být i někdo jiný, ale stále jsem to pořád já…(smích)… Ne, jsem máma. Jsem herečka. Jsem žena. A jak je známo, tak ženy musí ve svých životech ovládat několik rolí. Mnohdy několik najednou. A já jsem ráda, že jsem žena. Za těch deset let od natáčení se mi to hodně změnilo. Získala jsem naprosto jiný přístup sama k sobě, k mé ženskosti, k tomu, jaká jsem teď.

Co podle tebe žijeme především, co je pro nás tahle realita?

Ten pohled se člověku dost mění, ale momentálně mi připadá jako nejdůležitější žít přítomností. Nechci být pokrytec, což jsem, protože dost často žiju v minulosti a méně už v budoucnosti. Ale nejvíc je přítomnost. To, že jsme jako lidstvo jeden celek, mi někdy dodává na síle a někdy mě to dost děsí. 

Můžeš jmenovat ve svém životě moment, který ti změnil život? Do té doby nějak a od té chvíle jinak… 

Těch momentů je víc. Určitě to byl moment, kdy jsme se rozešli s mojí první láskou. To byla pro mě velká změna. V tom jsem byla zacyklená asi rok a absolutně jsem to nedokázala pochopit. Byl to hodně velký pád. A určitě mi změnilo život mateřství. Dost rapidně. Díky němu jsem začala vnímat ženy úplně jinak. S větší úctou.

Jakou roli ve tvém životě hraje humor?

Velkou, ne-li hlavní. Humor je skvělý nástroj pro to, jak zvládnout jakoukoliv situaci líp. A myslím si, že bychom si měli uvědomovat, jak často na to zapomínáme. Obzvlášť v téhle přehnaně korektní době, která k nám taky dorazila. A hrozně mě to mrzí. Mám pocit, že se to dost týká umění, které má mimo jiné bavit. Na to bychom neměli zapomínat.

Co peníze? Jakou roli hrají ve tvém životě peníze? Bojíš se jejich nedostatku?

Nebojím. Nebojím se jejich nedostatku, protože já jsem zažila, kdy peníze nebyly a stejně jsem to zvládla. Takže já jsem rozhodně optimistka, a tak k tomu taky přistupuju. Snažím se to brát jako hru. Nedělám si z toho těžkou hlavu. Pro mého partnera je to už složitější, protože on je víc praktický. Já jsem ten člověk, co nestojí nohama pevně na zemi a potřebuju vydělávat spoustu peněz, abych si zaplatila lidi, který mi budou řešit ty praktický stránky života, jako daně, vybírání věcí na poště a tyhle věci, v tom jsem úplně mimo (smích). Samozřejmě ale peníze hrají podstatnou roli. Žiju v systému, který je nějak nastavený. Ale jsem velmi přizpůsobivý člověk, takže i kdyby se to změnilo a ten systém začal fungovat jinak, věci by se třeba získávaly nějakým výměnným obchodem, tak jsem ochotná na to přistoupit. Možná na to dojde.

Věříš v Boha?

Já nevím, jestli je Bůh, ale rozhodně věřím v něco, co nás převyšuje. Je to pocit nebo energie a je to všude. Já to asi neumím pojmenovat, popsat. Možná o tom neumím ani pořádně mluvit, ale to něco mnoho lidí nazývá Bohem.

Díky za rozhovor.