BARBORA SEIDLOVÁ
„Já se třeba taky bojím někoho potkat…“
Tajemství a smysl života. Co se ti vybaví jako nejsilnější vzpomínka z natáčení, od něhož uběhlo zhruba deset let?
Mám selektivní paměť! Možná je to proto, abych žila v přítomnosti! Zůstávají ve mně pocity, říkám tomu takové “otisky”. Vidím třeba rozbouřenou řeku, do které opakovaně skáče Theodor (pozn.: Theodor Vachler si zahrál ve filmu Bářina syna). A přestože už se mu nechce a je mu zima, tak to pro toho svýho tátu ještě několikrát udělá. Když si na natáčení vzpomenu, je mi hezky!
Kolují už legendy o tom, jak se během natáčení diskutovalo a znovu rozebírala témata ve filmu obsažená… Vzpomínáš si na to?
Pokud má nějaký obsah to, co chce tvůrce sdělit, je u natáčení vždy co probírat, o čem diskutovat. To mě baví! Ale myslím si, že v tomto případě bylo nejvíce diskusí mezi Petrem a Honzou Budařem. Já jsem toho zase tolik neprobírala, protože ta témata, o kterých film vypráví, jsou mi velice blízká.
Pamatuješ si ještě, proč jsi tu roli vzala? Nebo čím tě ten projekt zaujal?
To si pamatuju naprosto přesně! Dávalo mi smysl to téma. Téma, kterým se začíná zaobírat stále víc lidí.
A jaké to podle tebe je téma?
Opustit jednostranné vidění světa a vlastního příběhu, který si vytváříme. Připustit, že v mnohém jsme se stali díky své nevědomosti zmanipulovanými loutkami, vykonávajícími, myslícími a cítícími to, co po nás chtějí druzí, a že se zapomínáme ptát: “Jak to cítím já? Jaká je moje vlastní cesta? Co tomu říká můj vnitřní hlas?” To není jen téma, ale pro mne i poslání umění. Dávat druhým prostor nalézat vlastní cesty, sebe samotné.
Co je pro tebe tajemství života?
Pro mne je to odhalování téhle hry, kterou si na zemi hrajeme. Jsme jejími tvůrci. Záleží na našich myšlenkách, rozhodnutích, záměrech… Odhalení tajemství pro mne je v tom, že jsme všichni ohromně mocní, jen je potřeba sundat klapky z očí, tedy prokouknout manipulaci, jež z nás dělá bezcenné, slabé hlupáčky.
Které z témat obsažených ve filmu ti bylo nejbližší?
To nemohu říct. Všechna témata spolu souvisí a všechna tady na tomto světě řešíme! Ve všem je ale obsaženo to nejdůležitější téma a tím je svoboda vlastních rozhodnutí.
Jak se proměnila Bára Seidlová od roku 2012?
(Smích) Velmi se proměnila. Krok za krokem se mění pořád a jsem docela zvědavá, jaká Bára Seidlová se vzbudí zítra ráno. A co se týká filmu, dívat se na sebe, jak jsem tohle zahrála před deseti lety, tak to mi samozřejmě proběhne hlavou, že bych to dnes zahrála jinak.
Jak jinak?
(Smích) Jinak. Tak samozřejmě, že každá herečka řekne – s větším pochopením. Už jsem jiná Bára, tak se na tu Báru před deseti lety dívám s úsměvem.
A s jakým nepochopením jsi to hrála před těmi deseti lety?
Viděla jsem to z malinko jiného úhlu pohledu. Ještě jsem si tolik neověřila, jak mocným “strůjcem svého štěstí” člověk opravdu je. Tušila jsem to, ale dnes jsem přesvědčená, že neexistuje opravdu nic, za co si nemůžeme. Netvrdím, že se mi všechno daří, ale vinu nehledám v okolním světě. Cítím se svobodněji, a tak nějak krok za krokem odhazuji to nepotřebné z toho pomyslného batohu na zádech.
Ukázky z filmu jsi už viděla. Jak na tebe působily? Dá se to k něčemu přirovnat?
Nevybavuji si, že bych takový formát někdy viděla. Myslím, že si díky němu budou moci diváci sami srovnávat v hlavě, jaká jsou jejich životní rozhodnutí, co jim přinášejí a jak by se mohl jejich život odvíjet, kdyby se rozhodli jinak, kdyby jednoduše přepsali svůj vlastní scénář, zareagovali jinak…
Jaké to bylo hrát matku, mít filmovou rodinu?
Parádní! Vyfasovala jsem bez práce tři úžasný děti a bylo to s nimi fajn.
Ve filmu jsi matkou a manželkou a svého partnera jsi potkala při zvláštní příležitosti. Věříš na osudová setkání?
Že bych měla něco pevně předurčené na to nevěřím, ale věřím tomu, že vnější svět je odrazem toho vnitřního a že lidé, se kterými se setkávám, vztahy, které prožívám, jsou odrazem vztahu ke mně samotné. A čím bližší pro mne ten člověk je, tím hluběji a silněji vnímám svůj odraz v něm. Hezky se v něm zrcadlím. Všichni kolem mě mi takhle nastavují zrcadla a já se v nich můžu poznávat. Když se na to podívám z téhle strany, setkání s jakýmkoliv člověkem mi dává možnost poznání sebe sama. Takže vlastně každé setkání je osudové.
Není to ale někdy tak, že jsou situace, kterými si máš projít? Že si je nevytváříš, ale máš si jimi projít.
Záleží na tom, v čem „jedeš”. Čemu věříš, jakou teorii přijmeš za svoji, ta ti zafunguje. Všechno je tady na zemi dostupné. Různé teorie, praktiky, manipulace, víry v něco nebo někoho, situace, kterými si chceme projít, můžeme si vybrat! Podívej se, jak hezky funguje vytvářet peklo na zemi. Tak proč by nešlo tvořit ráj! Na obě varianty spotřebujeme spoustu energie, tak proč ji nevěnovat tomu, co přináší radost.
Kdy jsi šťastná?
To je taková iluze, že štěstí je něco, co se nám děje zvenku. Pro mne je “štěstí”, že jsem na ono štěstí, jak je vnímáno obecně, přestala věřit. Ono je totiž v nás. Jsem šťastná, že tady jsem, že tohle všechno mohu poznávat, být s přáteli, smát se, tvořit, jíst, spát, číst knížky, chodit do kina, upéct chleba, nebo trávit spoustu času v přírodě.
Máš z něčeho strach?
Nemám.
Ani ze smrti?
Smrt neexistuje, jak bych z ní mohla mít strach? Smrt je pro mě taková transformace, takový přechod. My se možná bojíme utrpení, které se smrtí máme spojováno. Bojíme se něčeho neznámého za tou smrtí. Líbí se mi jedno rčení, které praví, že když se rodíme pro tento svět, tak pro jiný umíráme. Takže když budu umírat pro tento svět, tak se budu rodit pro jiný. To je docela dobrá vyhlídka, ne?
Jak jsi zjistila, že smrt neexistuje?
To jsou věci, které se nedají vysvětlit. Na tohle neexistují slova. Je to daleko za slovy.
A prožila jsi už někdy smrt?
Moje duše určitě. Já, současná Bára, tady ještě vesele pobíhám mezi živými! I když možná těch malých “smrtí” jsem prožila spoustu, “smrti” některých svých přesvědčení a dogmat.
Takže se vůbec ničeho nebojíš? Nedostatku peněz, nemoci, utrpení…
Strach je emoce, která nás drží na těch nejnižších frekvencích. Je to hlavní ovladač v rukou těch, kteří s námi chtějí manipulovat. Nakonec, máme v živé paměti, co se dělo v předešlých dvou, třech letech. Viděli jsme hrůzostrašné důsledky strachu v přímém přenosu. Někomu to stále nedochází, a tak v tom jede dál, mnozí vystoupili. Pochopili, že když strach zaklepe na dveře a odvaha mu jde otevřít, za dveřmi nikdo není… Parafrázuji klasika.
Co nebo čím je pro tebe láska? Nějak ji definuj.
Láska je nejvíc. Láska je vším. Láska je všechno. Láska jsem já, ty, všechno kolem. Láska je celé bytí. Ten pojem je tak obrovský, že ve chvíli, kdy se ho pokusíme pojmenovat, tak zjistíme, že toho možná ani nejsme schopni.
Film řeší poměrně hluboká témata. Myslíš, že pro pochopení toho obsahu musí člověk dozrát?
Já myslím, že to je Petrova výpověď, jeho sdílení osobních prožitků a poznání. Nabízí divákům možnost se na to podívat. A třeba zapřemýšlet nad tím, jestli by se na ty svoje běžné věci nemohli podívat i z jiného úhlu. Pokud k tomu budou chtít diváci nějak dozrát nebo budou mít pocit, že musí k nějakým tématům dozrávat, prosím, můžou to udělat v jedné sekundě. Stačí mít otevřenou mysl a hlavně srdce.
Petr Vachler nedávno říkal, že daleko důležitější, než jak dopadne film, je, jak se změní on sám. Souhlasíš s myšlenkou, že cokoliv děláme, jak se změníme, je daleko důležitější než to, co vytvoříme?
Stoprocentně je to důležité. Domnívám se, že vnější podporuje vnitřní a naopak… Vše se děje současně. To, co vytvoříme, nás posouvá dál, k dalšímu uvědomění, k dalšímu poznání. Rozhodně nezůstáváme stejní jako před tím. A pokud tvorba jednoho člověka pomůže k utřídění myšlenek nebo dokonce k novým pohledům na svět i někomu dalšímu, pak je to obrovská věc.
V příběhu si Max sáhne na dno, aby prozřel, probudil se. Zažila jsi to někdy?
Jasně, že jsem to zažila. Zažila jsem to tisíckrát, jako každý z nás. A zároveň jsem došla k přesvědčení, že to vůbec není potřeba. Je to naše utkvělá představa, předávaná z generace na generaci, že proto, abychom si něco uvědomili, musíme padat někam na dno. Tahle forma ale existuje jenom proto, že jí tolik věříme, dokonce si v tom utrpení doslova libujeme. Ale všimli jste si toho, že to dno máme každý úplně někde jinde? Někdo musí prodělat těžkou nemoc, jinému stačí, že nemůže odjet na prázdniny k moři.
Jaké je momentálně tvoje nejhlubší dno?
Já hodně zvyšuju levl toho dna, abych to měla pohodlný. Samozřejmě, že si u toho občas zatrpím. Asi to prostě pořád chci. Ta moje duše si zřejmě řekla, že i nějaký to utrpeníčko si tady ještě prožije. Ale myslím si, že to mám oproti “ dnům” některých lidí velmi jednoduchý.
Co je tahle realita?
Co je tahle realita? Naše projekce. Náš vlastní film, ve kterém si určujeme roli. Je to zaměření pozornosti. Proto je kolem nás takový tlak, abychom zaměřovali pozornost na určité věci. Třeba i ve formě boje proti nim. Zaměřením pozornosti jim dáváme sílu a energii a ony se potom dějí. A čím více pozornosti, tím reálnější realita. Realita je tedy pro mne takový film, který vytvářejí všichni zúčastnění. Ale k té účasti se můžeme svobodně rozhodnout.
V příběhu filmu řešíš mimo jiné i vztah se sestrou, s níž ses léta neviděla. Jak ty osobně vnímáš hněv a odpuštění?
Hněv… Já mu říkám spratek. Spratek, který se vždycky začne strašně vztekat ve chvíli, kdy většinou venku v tom vnějším světě situace nejsou takové, jaké by chtěl mít a lidi se nechovají, jak by se to spratečkovi líbilo. Pomáhá mi uvědomění, že vše je mým zrcadlem, takže asi nepomůže to zrcadlo ve vzteku rozbít… Změna musí nastat ve mně samotné. Bohužel, to zrcadlo za můj odraz nemůže. “Spratek” by strašně rád dal vinu někomu zvenku a mě postavil na pozici chudáka, který za nic nemůže, ale už vím, že to nefunguje. Odpuštění je cesta jak z toho ven. Nejtěžší je odpustit sobě. Sami sobě jsme totiž tím nejpřísnějších kritikem. Odpustit ovšem neznamená přijmout hodnoty a způsob života toho druhého. Ať už se jedná o přítele, nebo rodinného příslušníka. Odpuštění je osvobození se od křivd a starých zranění. Někdy je nejprospěšnější odpustit, ale jít si svoji vlastní cestou bez doprovodu dotyčné osoby. Ta svoboda jít si svoji vlastní cestou je potřeba každého z nás. A cesty druhých nemusí nutně být cestou nás samotných. I když věřím, že vedou ke stejnému cíli, k lásce a porozumění nás všech.
Ve filmu se objevuje i linka spojená s Kristem. Ten mluvil hodně o odpuštění. Jak důležitá je pro tebe postava Ježíše Krista?
Já ho vnímám jako velkou osvícenou duši, zahalenou v politice křesťanství. A vlastně o něm nemůžu nic říct. Spoustu toho o něm řekli jiní, sice ne jeho, ale svými ústy. Já mohu pouze vnímat. Vnímat beze slov a nechat na sebe tu silnou energii působit…
Co Buddha a buddhismus. Inspirovalo tě to někdy v něčem?
Ne. Východní náboženství určitě mají ve spoustě věcí velkou pravdu, ale já vlastně jsem nikdy žádné náboženství nenásledovala. Nenásledovala jsem žádné učení, ani Krista, ani Buddhy. Myslím si, že Krista i Buddhu máme v sobě a že všechno tohle vědomí je nám otevřeno.
Třetí významnou entitou ve filmu je Matka Země, příroda. Jaký máš vztah k této entitě?
Cítím se s ní spojená natolik, že si myslím, že je mnou a já jsem jí. V podstatě mám silný pocit, že jsme všichni a všechno jednota… Takové obrovské vesmírné puzzle tvořící obraz. Každičký kousek je podstatný, jeden zapadá do druhého a bez chybějícího kousku by nebyl ten obraz úplný.
A co třeba Hitler, Stalin, Putin a další? Jaký k nim máš vztah? Protože to je taky kus tebe, ne?
Bohužel jsou odrazem naší víry ve zlo, násilí, manipulaci a peklo. Dokud budeme mít v sobě byť jen malý kousek víry v násilnosti, bude nám je někdo zrcadlit. Jako lidstvo jsme příliš zaměřili pozornost na tyto nízké pudy. Až nás to přestane bavit a pozvedneme úroveň vědomí k lásce a pochopení jeden druhého, zmizí i tihle “záporní herci” z našeho společného filmu. To je můj osobní názor. Nikomu jej nevnucuju.
Jak si pamatuješ Petra Vachlera jako autora scénáře a režiséra? Jak na tebe působil a působí?
Petr na mě působí vždycky vtipně. Pokaždé, když ho uvidím, tak se musím smát. Líbí se mi, že je hledající, že naprosto upřímně pátrá po tajemství a smyslu života a všechno, na co přichází, co si uvědomí, tak to chce sdílet s ostatními. Třeba prostřednictvím tohohle filmu, což je skvělý.
V jaké době podle tebe žijeme?
Ono to možná bude znít divně, ale já jsem opravdu přesvědčená o tom, že žijeme v té nejlepší možné době. Je to doba, ve které si uvědomujeme sílu myšlenek. Uvědomujeme si, že my jsme tvůrci našich životů. Je to doba, ve které jsme schopní otvírat se různým pohledům na svět. Otevírá se nám nesmírné množství informací a možností, o kterých by se nám třeba před pár lety ani nesnilo. Je to doba, ve které se i ve vědě objevují pojmy jako je láska, vědomí a bůh a doba, kdy se rozdávají Nobelovy ceny za jevy, jež se dřív vyskytovaly jen v pohádkách, jako je třeba teleportace a kvantové provázání. Ale je to i doba, ve které jsme si začali uvědomovat, že to, čemu věnujeme pozornost, tak roste. Takže vzniká spousta různých skupin, které chtějí tu naši pozornost upoutat a donutit nás, abychom si v mysli vytvářeli určité obrazy, na jejichž základě se potom bude tvořit společná realita. Jak jsem říkala, dokud budeme mít obrazy války, bude existovat válka. Dokud budeme mít obrazy neštěstí, bude existovat neštěstí. Ale my zároveň víme, že ty obrazy v sobě můžeme přemalovat. Na takové, ve kterých by nás bavilo žít. A ta realita už se přizpůsobí.
Věříš v Boha?
Věřím v nekonečnou lásku. Věřím v inteligenci vesmíru, věřím v dobro. Jestli tohle je Bůh, tak v něho věřím.
Je Bůh reálnou existencí a je jedno v jaké formě, nebo je to konstrukt, který jsme si vytvořili kvůli tomu, abychom měli pocit, že ta hra má smysl?
Myslím, že to může být obojí. Může to být i konstrukt a může to být existence. Zase záleží na tom, čemu se rozhodneš věřit, k čemu upřeš pozornost nebo na jakou vibrační úroveň se dostaneš. Je skutečně možné úplně všechno.
Proč tady jsi?
Často si kladu otázku, proč se moje duše rozhodla jít sem na zem. Vychází mi z toho asi jenom to, aby si užila život ve hmotě, pocítila dualitu, zažila pocity štěstí i velkého trápení. Prostě zkušenost…
A nebojíš se, že zjistíš, že v tom nejvyšším poznání je všechno velká nuda?
To teda rozhodně ne. Těmi pěti smysly a pár procenty, kterými využíváme mozek rozhodně nemůžeme pojmout vesmír v celé jeho velikosti a kráse. Myslím, že zábava teprve začne!
Díky za rozhovor.