HANUŠ BOR

 „Kolik?“

Když vás Petr oslovil, abyste si zahrál ve filmu Tajemství a smysl života, co vám řekl?

Je to hodně dlouho, tak si to moc nepamatuji, ale už ten titul filmu je tak zajímavý, že i kdyby mi neřekl vůbec nic, tak mi to připadalo jako něco, u čeho chci být. Je v něm něco, o čem přemýšlí asi každý, popisuje věci, které je těžké definovat. Co je vlastně život? Velké tajemství. A já mám tajemství rád.  A zároveň se jich taky trochu bojím.  Možná právě proto, že život je jedno velké tajemství, tak člověk někdy má strach se dozvědět, jak to ve skutečnosti je.

A co smysl života?

Někdo by řekl, že smysl života je v životě samotném. Prostě ho žít. Já mám oblíbeného autora jménem Thornton Wilder a ten ve své skvělé knize Osmý den říká: Nežijeme život, ale život žije nás. A protože už mám svá léta a dost jsem toho zažil, tak se čím dál víc přesvědčuji, že to tak skutečně je. Že člověk může mít velká předsevzetí a vůli formovat život. Ale pak s odstupem času si uvědomí, že to byla lichá představa, že na spoustu věcí, který se mu přihodily, vlastně vůbec neměl vliv. Neměl vliv na to je ovlivnit nebo rozhodnout o tom, jak se budou odehrávat, jak proběhnou. Je otázkou, jestli smyslem života, který pořád chce někdo rozlousknout, rozluštit, není vlastně snaha to tajemství nějakým způsobem prokouknout.

Myslíte, že ve vašem životě se měnil ten postoj k tomu, co je vaším smyslem života?

Teď, když už jsem starý a dvakrát ženatý a mám spoustu dětí a spoustu vnoučat, což bych si před čtyřiceti, padesáti lety vůbec nedokázal představit, že to tak bude, tak zjišťuji, že mě ten život pořád jenom překvapoval. To, kam jsem se dostal, je pro mě něco tak nečekaného a překvapivého, že bych měl být i v tom ohledu, že jsem měl na něco vliv a nějak jsem si ten život si sám reguloval, skromnější.

Kdy jste se cítil šťastný?

Ty šťastné okamžiky jsou vlastně úplně nejobyčejnější a na první poslech by asi posluchače zklamaly. Jsou to úplně normální věci. Třeba to, že i když jsem to neplánoval a nečekal jsem to, tak mám velikánskou rodinu. Dodatečně si uvědomuji, že to je to, co mi odmalinka chybělo, protože já jsem z rodičů, co za války úplně o všechny přišli. Nikdy jsem neznal, co je to jet k dědečkovi nebo k babičce na prázdniny nebo jít v neděli na návštěvu k nějakým příbuzným. Bratrance a sestřenice jsem měl na druhém konci světa a potkali jsme se až v devadesátých letech. Takže já si uvědomuji, že to nejsou žádné mety, kterých v životě člověk chce dosáhnout, ale ty nejobyčejnější věci. Mít okolo sebe lidi, které mám rád a které snad mají rádi mě, a těšit se z toho, že jsem zdravý a že zrovna třeba neprší, když jsme s dětmi venku.

Zahrál jste si postavu hamižného mlynáře, kterého poznání zajímá, ale ne na úkor peněz. Jak to máte v životě vy? Jsou pro vás peníze důležité?

Manželka vždycky říkala, že moje nálada se řídí podle stavu konta a do určité míry měla pravdu. Ale to bylo proto, že jsem měl obavu o to, jestli okruhu svých bližních budu moct zajistit klid a bezpečí. Teď už o penězích nepřemýšlím, nicméně si myslím, že jsou chvíle, kdy jsou peníze důležité. A pak jsou zase důležitější chvíle, kdy jsou peníze úplně k ničemu.

Co strach? Máte z něčeho strach?

Tak já jsem docela bázlivý člověk a strach jsem měl vždycky ze všeho možného. Teď mám strach, nebo spíš rezervovanou obavu, jaký bude svět, až já tu nebudu. V jakém světě budou žít moje děti a moje vnoučata. Není divu, že na to člověk myslí, když se okolo děje to, co se děje. Ale upřímně, ono to bylo vždycky stejné.

Máte strach ze smrti?

Básník František Halas měl takovou krásnou kratičkou básničku a ta to přesně vystihuje: Ne, já bych nerad umíral na lůžku při svíci a aby u mě někdo stál, smutný a plačící. Já ležet bych chtěl v lopuchách, co velkým listem svým by zakryly můj pyšný strach, budu-li zbabělým.

Věříte v reinkarnaci, v posmrtný život?

Mám to v hlavě srovnané trochu jednodušeji. Nenazval bych to inkarnací. Já moc nevěřím na posmrtný život a nevěřím na stěhování duší, ale věřím na to, že něco jako duše tady na tom světě zůstává. Není to ale žádné fluidum, které se někde vznáší a do někoho se zase vnoří. Je to jednoduché. Zůstáváme tady, pokud na nás někdo, kdo nás přežije, myslí. Tohle je podle mě ten skutečný posmrtný život.

Co je pro vás láska?

Láska je pro mě samozřejmost a je to něco, o čem ani člověk nemusí moc přemýšlet, protože ho to přepadne a hotovo. Zase bych mohl citovat Františka Halase, kterého mám hrozně rád. Ten říká, že kdo jednou k lásce čuch, tak by celý život miloval. A myslím si, že tak to je. A to nemusí být jenom láska člověka k člověku. Může to být láska například ke knihám. Pro postavu, kterou ve filmu hraji, jsou knihy moc důležité. Hlavně jedna z nich…(smích)

Zajímají vás témata hledání smyslu, podstaty věcí, jak je tomu ve filmu?

Zajímají, ale jsem v tom směru jenom amatér, diletant s široce otevřenýma očima. A zajímají mě ty věci do té míry, že mě neustále překvapují. Proč se například genetika a buněčná teorie zrodily právě v Čechách? Purkyně a Mendel. I když byl Mendel rodem Němec, ale český Němec, moravský. Na to můžeme být pyšní. Ale je v tom nějaký smysl? Nevím, ale myslím si, že tyhle dvě věci jsou zrovna příklad toho, jak je to složité. A to mě hrozně vzrušuje, že čím víc jsme se třeba ve dvacátém a teď jednadvacátém století o genetice dozvěděli, tak tím víc se ukazuje, že je to ještě mnohem složitější. Strašně mě to vzrušuje. A štve, že tomu vůbec nerozumím.

Jakou roli hraje humor ve vašem životě?

Zásadní. Jak jsem už říkal, jsem z rodiny, kde válka strašně zasáhla do osudů mých rodičů. Tím spíš si uvědomuji, že i oni, především můj otec, dokázali ty strasti překonávat. Moji rodiče válku prožili nesmírně intenzivně. Maminka tři a půl roku v koncentráku a otec uprchlík do Palestiny a potom český voják v britské armádě na Středním východě. Takže zažili toho opravdu strašně moc a u obou ten život visel často na vlásku. Přesto mi otec vykládal o svém válečném angažmá jenom samé zábavné historky. A ona to vůbec zábava nebyla. Máma o válce vůbec nechtěla mluvit, ta se s tím těžko vyrovnávala. Myslím, že táta taky, okolo něj umírali kamarádi a on říkal, že sám přežil jen díky tomu, že měl štěstí. A přesto dával někdy historky tak humorné, že je nemohu ani veřejně říkat.

Věříte v Boha?

Já jsem bez vědec, kterého ovšem náboženství zajímá. Čím jsem starší, tím víc. I když je to paradoxní. Já jsem Žid a moje napůl katolická, napůl evangelická manželka ví o židovství mnohem víc než já. Ale rozhodně bych netvrdil, že nad námi nic není. Nevím co a každému, kdo má dar víry občas závidím, protože je to způsob, jak se někdy s životními těžkostmi vypořádat. Jsou ale zase věci, které i těm věřícím víru hodně nahlodávají. Druhá světová válka připravila o víru miliony lidí. Na otázku proč je odpověď nabíledni. Kdybych byl věřící Žid, jsem si jistý, že bych si například kladl otázku, proč si ten často velmi nemilosrdný Jehova vymýšlí tak strašlivé zkoušky, jako je třeba příběh Abrahama a Izáka? To mi, musím říct, hlava nebere. Kdybych já byl ten Velký šéf, tak bych tohle asi na lidech nezkoušel. Ale možná je to tím, že tomu nerozumím.

Jaký je váš vztah ke Kristovi?

To byl původně náš člověk (smích). Na to téma existuje spousta vtipů a Židi si je vykládají stejně jako křesťané. Já jsem byl letos v březnu shodou okolností podruhé v Izraeli. Poprvé to byla rychlá návštěva. Tentokrát nám to ale krásně vyšlo, neměl jsem představení v divadle, neměl jsem žádné kšefty. Zkrátka jsem měl úplně volný týden, tak jsem řekl, pojedeme. Netušili jsme, že začne válka na Ukrajině, jinak bychom nejezdili. V době války se podle mě nemá moc cestovat, ale už jsme to měli připravený, tak jsme jeli. Už předtím jsme byli dvakrát v Jeruzalémě. Jednou jsme si prošli celý Jeruzalém zevnitř, podruhé jsme se vydali po hradbách. To je strašně krásná cesta, když to člověk vidí na obě strany. A tentokrát jsme byli v tunelech pod Chrámovou horou, to znamená pod Zdí nářků. A tam udělali Izraelci nádhernou prohlídku. Trasu, která vede asi dvacet metrů do hloubky. A my jsme si tam pořád s mojí ženou říkali Teď jsme na úrovni, kde ve skutečnosti ten Kristus chodil s nebem nad hlavou. A moje žena mi pak říká: Tak ty věříš, že tady chodil? A já jsem říkal: No, asi jo. A najednou jsem sám sebe překvapil. (smích)

Co na vás z jeho příběhu silně zapůsobilo?

Já jsem shodou okolností letos v červnu a červenci hrál Piláta Pontského v dramatizaci Bulgakovova Mistra a Markétky. A tak jsem se tím zase začal zabývat. Pilát je považován za toho největšího lumpa. Dodnes se říká, myju si nad tím ruce, a to je to Pilát.  A ne náhodou zrovna Bulgakov, který ten příběh znal velmi dobře, začal původně psát knihu o Pilátovi a Ježíši Kristu. Až potom, když mu někdo řekl a přesvědčil ho, že ve stalinské době to neprojde, kolem toho napsal román, aby to tam schoval. Nakonec ale i ten slavný román je grotesku Moskvy třicátých let, takže to byl taky problém. Bulgakov úplně na konci knihy dá Piláta a Ježíše dohromady jako dva lidi, kteří k sobě nejvíc patří. V tom příběhu je to skryté. No, proč asi, že jo. Takže i s vinou a trestem je to složité. Navíc to není historický příběh, je to mýtický příběh. Nevíme, jak to bylo. Jisté je, že okolo roku dva tisíce letěla nad tehdejší Judeou kometa, která se v Bibli zmiňuje. A jisté je, že těch Mesiášů tam bylo strašně moc. A jestli existoval právě tenhle, kdo ví? Jsou tam také věci, se kterými se člověk těžko smiřuje. Vzkříšení mrtvého a uzdravení slepého. Vstaň a choď. Bylo by to nádherné. Možná i právě proto je tolik lidí, kteří těm věcem chtějí věřit, a proto jim věří.

Jaký je váš vztah k Buddhovi?

Vím o něm strašně málo, takže tady nemůžu mlátit pantem, když o tom nic nevím.

Děkujeme za rozhovor.