JAN BUDAŘ

„Prosím tě, představ si, že hmota je tvořená převážně v podstatě z prázdnýho prostoru, to znamená, že my teoreticky jsme schopný projít třeba zdí…“

Český herec, scenárista, režisér a hudebník. Je držitelem čtyř Českých lvů, a to za scénář k filmu Nuda v Brně (2003), a za herecké výkony ve filmech Nuda v Brně, Mistři (2004) a Václav (2007). Vystudoval brněnskou JAMU a má za sebou i filmový celovečerní režijní debut – adaptaci vlastní knižní předlohy Princ Mamánek (2022), kde ztvárnil i hlavní postavu. Má také kapelu Eliščin band, s níž vydal několik alb.

Honzo, jak bys popsal postavu, kterou tam hraješ? Kdo je vlastně Max, co v příběhu hledá a jak se mu to daří…

Tak pro mě Max je do jisté míry alter ego režiséra snímku. Do jisté míry samozřejmě. A je to člověk, který velmi intenzivně touží po poznání a to, řekl bych, až jakéhokoliv druhu. Často za cenu vlastní bolesti. Tak bych ho nějak charakterizoval.

Jaké bolesti například?

Max se například pokusí projít zdí, protože je přesvědčený, že víra je pro takový výkon nejdůležitější. Bude-li  dost silná, umožní mu projít zdí. Až takový hledač podstaty to je.

Jak moc v příběhu šlo Maxovo hledačské snažení dohromady s jeho civilním životem?

Já jsem to bral tak, že to je jeho součástí. Takže jeho vlastnosti, jeho umanutost se pak odráží i do osobního života. Bral jsem to jako propojenou záležitost.

Proč si vlastně roli Maxe vzal? Čím tě Petr přesvědčil? Co tě zaujalo?

Musím zapátrat v paměti, protože to už je kolik, devět, deset let? Určitě jsem ji vzal proto, že jsme do té doby dělali s Petrem spoustu projektů, mnoho Českých lvů, nominačních večerů na České lvy, a tak dál. To byl jeden z důvodů, že Petra znám a že jsem chtěl být u toho, jak točí film.

Nehrálo tam svoji roli i to, že jste v té době oba měli snahu poznat něco, co je za oponou?

S Petrem jsme určitě byli, nebo já věřím, že ještě jsme, hledači různých souvislostí a principů existujících ve Vesmíru. Takže ano, určitě to mohl být jeden z důvodů, proč jsem se k té roli dostal.

Jak výrazně jsi propojený s postavou Maxe ty sám?

Já mám tendenci se s postavami neztotožňovat. Zato pozorovatelé mých rolí mají často tendenci mě s nimi naopak ztotožňovat. Je to tak možný vidět, nebráním se tomu. Ale když hraju nějakou postavu, tak asi pro zjednodušení celýho toho procesu tu roli od sebe odděluju. To znamená, že jdu spíš opačnou cestou, než že bych se ztotožňoval a říkal si toto jsem všechno já. Spíš to beru tak, že mám někoho, kdo je cizí člověk a já ho mám nějak ztvárnit. Ale ty souvislosti, který tam jsou, nebo spíš to duchovní zaměření, tak to určitě můžeme mít Maxem společný.

Máš stejná kritéria na výběr rolí nebo se to časem proměnilo? Nebo případně jestli se proměnil přístup ke ztotožnění s rolí, jak jsi o tom mluvil…?

Já už pár let neberu role, které mi nevyhovují a tím pádem se nemám s těmi postavami jak ztotožnit, když ty role neberu. A s rolemi, který mi vyhovují a beru je, se ztotožňuju jako herec a zároveň se odděluju od postavy, kterou hraju taky jako herec. Těžko se to možná chápe, ale já to chápu.

Zkus to upřesnit, prosím…

S postavama, který hraju, se neztotožňuji tak, že bych v nich hledal sám sebe. Naopak hledám někoho úplně jinýho, než jsem já sám. Vždycky ho tam najdu a tou cestou pak jdu.

Jak na tebe film Tajemství a smysl života zapůsobil v pracovní verzi?

Ten film je velmi unikátní, řekl bych. Je velmi atypický. Je to skutečně originální počin se vším všudy, co k tomu patří. Nemá pro mě žádnou škatulku, která by se dala na ten film vztáhnout, což je pro mě všechno pozitivní. A řekl bych, že je velmi drze provokativní.

V čem?

V tom, jaký otázky divákovi předestírá, jak ho vtahuje do tak velkých a těžkých témat, jaký jsou tam obsažený, jakým je například smysl a tajemství života.

Kameraman filmu vzhledem k neobvyklé formě přiznal, že se zpočátku neorientoval v tom, co točí. Co ty?

Já jsem se orientoval, uměl jsem si představit, co točíme a jak to může vypadat. Určitě ne, jak to bude vypadat, ale jak to může vypadat. Nějak jsem si to představoval. Nicméně je pravda, že ta struktura celýho filmovýho tvaru je tak odvážná, že jsem se chvílemi lehounce ztrácel. To je pravda.

Pamatuješ si, co ti Petr řekl o struktuře toho filmu? Jak bude formálně vypadat…

My jsme tam měli poměrně živý debaty, asi tak bych to nazval. Já jsem Petrovi v tom scénáři ukazoval místa, kde jsem měl pocit, že jim málo rozumím, že bych je potřeboval nějak dovysvětlit. A Petr mi to zkoušel dovysvětlit a já jsem je často i poté, co mi je dovysvětlil, nepochopil. Takže pokud mi předestřel nějakou strukturu, jak říkáš, tak si to už moc nepamatuju, protože ta struktura se poměrně živě měnila. Byl to takovej živej tvar. A zdá se, že i po těch deseti letech stále je, to je na tom obdivuhodný… (smích)

Překvapilo tě, když ti Petr oznámil, že po deseti letech od natáčení se bude ještě dotáčet jeden den?

Oznámení Petra Vachlera, že po deseti letech budeme mít ještě jeden natáčecí den, mě, musím říct, překvapilo, ale teď zpětně už to chápu a myslím, že mě nepřekvapí, když za dalších deset let budeme dotáčet ještě jeden. Já s tím už tak trošku počítám.

Bude to dotáčka nebo začátek něčeho nového navazujícího?

Předpokládám, že to je první díl z patnáctidílné trilogie.

Kdy ti Petr říkal, že bude premiéra filmu?

V tom roce 2013 říkal, že zhruba do roka, což říká v podstatě každý rok od roku 2013. Je to vlastně až taková anomálie, bych řekl.

Jak se na ten film díváš s odstupem deseti let?

Je to určitě jiný. Já jsem zvědavej, jak ten film bude fungovat u diváků. Velice jsem zvědavej. Ten film má výhodu, že kromě módy a techniky, mobilních telefonů například, nezestárne, protože otázky týkající se smyslu života a tajemství vesmíru si budeme klást vždycky.

Už v roce 2013 jste se s Petrem bavili o tvém díle, nejprve knize, kterou sis pak filmově zadaptoval, a to Princi Mamánkovi. Také tam řešíš otázku smrti, tedy téma, které je silné i v Tajemství a smyslu života. Měli jste tedy společné téma, co vás zajímalo?

Je pravda, že v roce 2013 už jsem asi o Princi Mamánkovi mluvil a je pravda, že ten film je v kinech dřív než Tajemství a smysl života. Ta souvislost tam může být v určité existencionální rovině, kterou v Princi Mamánkovi taky mám, a to je vztah ke smrti, co to znamená smrt, co bude po ní? Ale je pravda, že můj film je jiný žánr, je to pohádka, kdežto tady bych se nebál říct, že jde o existenciální drama.

A jak se ti pracovalo s Petrem, když ty sám jsi režisér? Jaké to vůbec je být někým režírován, když jsi sám scénárista a režisér a ještě hraješ?

Jako režisér, předtím jen jako herec, jsem měl vždycky nějakou představu toho svého vnitřního režiséra, který zatím ještě nebyl projevený v realitě. A režiséři se s ním museli potkávat. Já si moc přeju a doufám, že teď už to bude tak, že se s ní budou potkávat i nadále, nicméně budou to brát jako výhodu, tak jako jsem to bral i já.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že vždycky je všechno jinak, než sis představoval. Souvisí to s tím svým rozhodnutím být nakonec i režisérem?

Já myslím, že to je princip života. Dokud tu zkušenost nenabydeme, tak si o ní něco myslíme a nějak si ji představujeme. A pak je to někdy trochu, někdy hodně jiné, než jsme si představovali. Pro mě je bytí režisérem tak velká zkušenost, že jsem ani neměl kapacitu si to jakkoliv představovat. To vlastně ani nejde. Tím člověk musí projít. A je pravda, že mnoho z toho, co jsem zažil na té cestě, nejen jako režisér, ale i jako producent, tak bych si ani nedokázal představit, že je to vůbec možný.

Když jsi viděl film Tajemství a smysl života v pracovní verzi, co bys na něm jako režisér upravil nebo změnil?

Já jsem Petrovi navrhoval už v raných fázích postprodukce, že není nutný, aby Čmelák, který je tam stvořený počítačovou grafikou a je velmi pracný ho nechat vyrobit v 3D postprodukci, byl v každým záběru, když mluví. Ušetřilo by to nějaký náklady a efekt by zůstal stejný. Tak třeba tohle by byl zrovna zásah, kterej bych, kdybych měl to rozhodovací právo, udělal.

Ale to jsi mluvil jako producent.

Já myslím, že to jde ruku v ruce. Když člověk dělá autorský film jako je Tajemství a smysl života, tak to jde vždycky ruku v ruce. Producent je zároveň režisérem a zároveň scénáristou. Sám jsem to zažil, takže myslím, že to je takhle v pořádku.

Jak podle tebe tenhle film zarezonuje v době, ve které žijeme?

Já věřím tomu, že může velmi zarezonovat, protože je to právě film, který klade nesmírně důležitý a univerzální otázky, který si každý člověk chtě nechtě musí položit. Co je po smrti? Jaký smysl má život? Z čeho je vesmír složen? A tak dál.

Co je podle tebe po smrti?

Co je po smrti? Po smrti je nové zrození.

Máš strach ze smrti?

Já mám v sobě strach ze smrti každý den, takže by se dalo říct, že ve své podstatě můžu mít strach ze smrti mnohem menší než někdo, kdo nemá strach ze smrti každý den. Ale ta zkušenost je těžko vysvětlitelná a přenositelná. Je ale pravda, že já jsem přijal to, že smrt je tu s námi stále, každý jeden den, a to je ve své podstatě zrcadlo našeho života.

A třeba strach z nedostatku peněz?

Jsou chvíle, kdy mám strach z nedostatku peněz, ale ty přisuzuji spíše svým rodovým předkům, skrze něž se ten strach ve mně někde v hlavě ozývá. A já si říkám, co to povídá? Vždyť já mám všechno. Co chci.

A proč těch strachů tolik máme? Nebylo by jednodušší žít beze strachů?

Mnoho z našich strachů nejsou ve skutečnosti naše strachy, ale jsou to strachy našich předků. Já tomu říkám rodový tunel. Neznáme všechny své předky, nebo já je neznám. Známe je tak do třetí generace dozadu, ale zdaleka ne detailně. Ale pozoruju, že to, co předkové žili, s čím se potýkali, tak ta další zrození, jejich potomci to pak v určitých různých formách zažívají velmi podobně. Ta témata si nesou dál a po svém je zpracovávají. Takže mnoho našich strachů, ale i myšlenek a jistě i jednání není skutečně jenom našich.

Co je pro tebe smyslem života?

To je hluboká otázka. Smyslem života pro mě je nádech, výdech, který přišel po nádechu a výdechu. Smyslem života je pro mě cyklus.

A tajemstvím života?

Také cyklus. Cykly všeho druhu. Zima, jaro, léto, podzim, zima. Nádech, výdech. Smrt, zrození. Zavřený oči. Otevření očí. Noc, den. Měsíc v úplňku, Měsíc v novu. Všechny cykly, který kolem sebe pozorujeme, jsou to, co nám ukazuje tajemství života.

A kdy jsi šťastnej?

Když se směju.

A kdy se směješ?

Hodně se směju s kaskadérama. Ty maj velkej smysl pro humor, mnohem míň s hercema, s režisérama už vůbec ne, většinou. A s producentama zrovna tak, tam taky nic moc…

Kdo jsi, Honzo?

Kdo jsem? Jsou dny, kdy jsem Leonardo da Vinci. Jsou dny, kdy jsem Salvador Dalí. Jsou dny, kdy jsem Karel Čapek. Jsou dny, kdy jsem Jan Budař. Jsou dny a noci, kdy nevím, kdo jsem.

A víš vždycky, proč tady si?

Já to vědět nepotřebuju. Já to beru tak, že tady jsem, protože jsem se narodil a tam moje pátrání končí.

Takže žádný záměr, proč bys tady měl být…

Já si myslím, že ten záměr, proč tu člověk je, se vždycky vyjeví až úplně na konci. A zároveň se člověk může celej život domnívat, že existují různý záměry, proč tady je.  Ale to, proč tu byl, je to, co po něm zůstane.

Byl bys schopen pojmenovat zlomový okamžik ve tvým životě? Ten, kdy se změnil svůj život a začal se ubírat jinou cestou…

Zlomových okamžiků v mým životě bylo strašně moc. Samozřejmě jedním ze zlomových životních okamžiků je natáčení filmu Tajemství a smyslu života s Petrem Vachlerem. A mnoho z těch zlomových okamžiků jsem napsal do své knihy Snílek. Takže pokud by někoho opravdu zajímaly mé zlomové životní okamžiky, tam to najde. No a zlomový moment byl určitě film Princ Mamánek jako životní cesta, kterou jsem ušel a mnohokrát jsem si myslel, že už se nezvednu.

Co pro tebe znamená láska?

Pro mě to je základní gravitační síla celého Vesmíru.

Kde se tady vzala?

Kde se vzala láska? Možná to je podobně složitý, jako ptát se, kde se tady vzala gravitace? To kdybych věděl, tak bych asi měl doma plaketu, na níž by stálo Nobelova cena.

Miluješ sám sebe?

Já jsem ze sebe většinou naprosto nadšenej. Můj život se velmi řídí tím dětským, někdy velmi zranitelným způsobem tvoření. A přímo nedílnou součástí toho je i láska k sobě a k tvorbě. Je ovšem pravda, že mnoho z těch chvil je pak vyváženo i obrovskýma pochybnostma. O sobě, i o té tvorbě. Beru to jako součást sebe sama.

A teď finální otázka. Co víra v Boha? Věříš v Boha?

Nejsem vychován k víře v Boha, takže já beru náboženství i všechny jeho druhy jako něco, co člověk dostane jako výbavu. To mě nepotkalo. Nicméně mám pro to jiný slova. A dotýkám se toho z jiných směrů než skrze něco, co se zformovalo jako určitý řád související s nějakým náboženstvím. Já hodně věřím právě v pozorování cyklu života a v zázrak bytí.

Co pro tebe znamená poslání Ježíše Krista?

To si troufám říct, že vím docela přesně. Pro mě poslání Ježíše Krista je zrozovat se neustále v dalších tělech, a to pokud možno v co největším počtu těl v dané generaci.

A co bylo přínosem Buddhy?

Totéž.

A Matky Země?

S Matkou Zemí jsem se ještě nepotkal, s Buddhou a s Ježíšem Kristem jo, v těch inkarnačních tělech, s Matkou Zemí jsem to štěstí zatím neměl, to bych kecal.

Ty ses potkal s Buddhou a s Kristem?

Mnohokrát. S Buddhou a Kristem jsem se potkal mnohokrát.

Co jste si říkali?

S Buddhou jsme si vždycky popovídali o tom tématu, který on řeší nejvíc, a to je všehomír, nirvána, láska, spokojenost. A s Ježíšem Kristem jsme si hodně často popovídali o tom, jaké to je chodit bos. Třeba. Mimo jiné.

Mimo jiné díky za rozhovor…