JOSEF POLÁŠEK

„Jako lékař bych ti to neměl doporučit…“

Film Tajemství a smysl života vzniká zhruba 10 let. Jaký byl Josef Polášek před deseti lety a jaký je teď? Změnilo se něco zásadního?

Co jsme já zaznamenal a co není vidět, jsou kolena. Vypadají normálně, ale obě jsou po operaci. Takže oproti tomu, jak jsem tehdy skákal a vesele poskakoval, tak teďka už jsem pohybově nemožnější. Mám kratší a řidší vlasy, trochu mi narostlo bříško, ale to po dětech naroste každému.

Pepo, zažil jsi nějaký film, který by se dotáčel po deseti letech?

Ne, to se mi nestalo, ale asi v roce osmdesát tři jsem roztočil svůj vlastní černobílý film Přátelství a zlato. A ten není dotočen. Tak jestli někdy dojde k tomu, že by se dotočil, tak to by byl snad rekord v mém osobním životě. Nicméně ten původní materiál není k dohledání, takže z rekordu asi nic nebude.

Hraješ postavu Roberta. Co bys nám o ní řekl? Kdo to je?

Myslím si, že procházel tím obdobím, ve kterém jsem byl tenkrát i já, potažmo má figura. Takže krize středního věku. A samozřejmě tak, jak to bývá, i krize ve vztazích.

Co se ti vybaví jako první situace spojená s tvojí rolí Roberta? 

Já jsem jel z nějakého natáčení přes půl republiky a už jsem to měl do Prahy jen asi 30 kilometrů. Měl jsem ještě dvě hodiny času před divadelním představením, tak jsem zajel do takového remízku, sklopil jsem si sedadla a říkal si a teď to doženu a budu spát. Nevypnul jsem si mobil. V ten moment mi volá Petr Vachler a říká nadšeně Pepo, tak budeš hrát v tom mým filmu! Tak říkám jen Jo? Tak to je dobrý… A hned nato jsem usnul.

Ty jsi hrál menší roli i v celovečerním debutu Petra Vachlera Doblba! V čem je Petr Vachler jiný oproti svému debutu?

Já myslím, že Petr Vachler zůstává stejný včera, dnes i zítra. Možná, že když se točilo Doblba! tak měl boty. Teď je bos.

Co si o něm myslíš ty osobně?

Mám ho rád. Je to člověk velkého srdce, má ten pro něho typický humor, a to je dobře, protože bez humoru to ani nejde. Mám rád lidi, kteří jsou hodní a mají velká srdce.

Co ti Petr o projektu Tajemství a smysl života před těmi deseti lety řekl? Pamatuješ si to?

Já jsem tomu tenkrát moc nerozuměl. I během natáčení jsem měl pořád pocit, že pokulhávám za ostatníma v pochopení, o čem to vlastně je. To nemyslím jako špatnou věc. Ten film nemá řešení nebo návod na smysl života a v tomto duchu ten film i vznikal. Já doufám, že si z něho každý odnese to, co mu nabízí.  Jsou to možnosti, varianty.

Ty jsi ale ještě film neviděl.

Neviděl. Bylo asi pět nebo šest pokusů, ale nikdy mně to nevyšlo.  Vždycky jsem někde hrál.

Co je pro tebe tajemství a smysl života?

Nevím, jestli to má být ode mě návod, ale čím jsem starší, tím víc věřím tomu, že je hodně důležité být milosrdný.

Co si pod tím mám představit?

To slovo znamená milé srdce, být milý, laskavý k lidem. O nikom nemluvit s despektem. Dívat se na všechny úplně stejně. V nějaké korporátní firmě projde ředitel kolem uklízečky a nevšimne si jí. Ale jsou lidi, kteří nahlíží na všechny stejně.

Zkusme odlišit a tajemství a smysl. Co je pro tebe tím tajemstvím?

To opravdu nevím. Asi bych nebyl šťastný, kdybych to věděl. Neměl bych motor a my musíme být v pohybu, abychom se k tomu nějak dopátrali. Kamarád mi třeba vyprávěl, že strašně spěchal do práce a viděl maminku, která měla jedno dítě v kočárku, druhé na ruce, ještě tašky a řekl si to dám. Tak jí pomohl s kočárkem těch 200 metrů do kopce, ačkoli bylo jasné, že do práce přijde pozdě, a přesto si pak říkal nepromeškal jsem chvíli, která se mi nabídla. To mně přijde důležité. Abychom nepromeškali si pomáhat, být k sobě milí, i to může být smyslem života. Stalo se mi, že jsem v autě spěchal a najel jsem tam jinému řidiči. Ten si ke mně pak najel bokem, a přes to boční okénko vidím, jak říká „PÍ.O!“. Tak jsem si říkal, že promeškal chvíli být velký.

Co je pro tebe štěstí?

Štěstí je být šťastný. Dělat druhé šťastnými a mít někoho, kdo vás dělá šťastným.

Kdy se cítíš být šťastným?

Zrovna teď. V poslední době prožívám opravdu šťastné chvíle. Protože taky jsme si prošli nějakými krizemi s mojí ženou Míšou a teď jsme šťastní. Máme karavan, jezdíme, máme děti, které jsou snad zatím hodné. Máme se doma rádi, chceme být spolu.

Jak k tomu poznání člověk dospěje?

Třeba v Ha-divadle jsme před třiceti lety řešili nějaké představení, nedařilo se nám, a říkali jsme si to není možný… A když se dneska na to podívám, jak jsme si furt trhali vlasy z hlavy a při tom jsme tenkrát byli šťastní.  Musíme si to štěstí ale uvědomovat právě teď. Nečekat na štěstí, které přijde, neohlížet se za štěstím, které bylo, ale které je právě teď. A to není poučka. Já teď opravdu v srdci cítím štěstí. Ne že bych si řekl, teď musím být šťastný a teď si to musím užívat, To ne, já opravdu jsem teď šťastný.

Dá se pracovat na tom nebo vzdorovat tomu, abych nebyl permanentně nešťastný?

Určitě. Přichází různá utrpení, která se ti nevyhnou, umře ti maminka, tatínek, to jsou velké bolesti a můžu se jim bránit, zatínat zuby, plakat do polštáře. To všechno je normální. Smutek je normální, ale důležité je nepřipustit si to. Utrpení přichází a zase odchází. A pakliže ho budeme příliš řešit a bránit se mu zuby nehty, tak můžeme zahořknout. A potom z nás budou takoví ti důchodci, kteří na každého nadávají.

Co je pro tebe láska?

Láska je úplně to nejvíc, to je to nejtučnější prasátko. Všechno ostatní, ochota, vytrvalost, trpělivost, shovívavost, laskavost, tak to jsou jenom odstíny té lásky. To vše k lásce patří. V listu svatého apoštola Pavla Korinťanům 13 to je. To si přečtěte.

Máš strach ze smrti?

Ten strach je taková normální emoce. Je normální, že se bojíme smrti. Já se bojím hodně umírání, ale nechci svůj život strávit strachem ze smrti nebo z umírání. Snažím se nepřipouštět si to k tělu, protože strach z čehokoliv paralyzuje.

Z čeho máš největší strach?

Asi z toho umírání. Což znamená, že by přišla nějaká vážná nemoc.

Věříš v reinkarnaci?

Ne, nevěřím v reinkarnaci.

Co bylo zlomovým okamžikem ve tvém životě?

Když jsem se dostal na herectví na JAMU. To byl opravdu velký zlom v životě, protože práce, kterou jsem dělal, mě nebavila. Pracoval jsem manuálně, to skončilo. Vysvlékl jsem montérky a šel jsem studovat na vysokou školu. A to byl vždycky můj sen. Navíc na školu, kterou jsem si ze všech vysokých škol nejvíc přál. Tak to byl takový zlomový bod. Pak těch zlomových bodů v životě bylo víc. Ale pak přicházely zlomové okamžiky, kdy nevíš, že v tom okamžiku se právě láme tvůj život. Až při pohledu zpětně zjistíš jo, tady se mi hodně změnil život.

A když nevěříš v reinkarnaci, v posmrtný život, co se s tebou po smrti stane?

Já jsem neřekl, že nevěřím v posmrtný život. Já jsem řekl, že nevěřím v reinkarnaci, jako že ze mě bude pak brouk nebo žirafa. Máme-li duši, která je nesmrtelná a ta se po smrti oddělí od těla, to není reinkarnace, jsem to pořád já.

A ta duše putuje z člověka do člověka?

Ne do jiného člověka. Tohle naše tělo je dočasná schránka, která je krásná, hodí se do reklam, pak ti operujou kolena, z děcek ti naroste bříško, řídnou ti vlasy, mladí na tebe pokukují trošku s opovržením, pak jdeš do hrobu a tam shniješ. Ale ta duše zůstává. Já si třeba představuju moji maminku, které by teď únoru bylo 96 let. A já si představuju, že ona je v tom nebi a je jí třeba tak 17, 18 let, a je krásnější než já, je taková svěží, štíhlá, pas jak vosa. A čeká ji tak nekonečný život.

A proč tady vlastně jsi?

No, když to řeknu cynicky, tak já jsem se nikoho neprosil (smích). Ale můžu to vzít z druhé strany, že to může být dar. A myslím si, že jsem tu proto, abych byl šťastný, abych druhé dělal šťastnými.

Co pro tebe znamená humor?

Strašně moc. Cokoli bez humoru je jen takové suchoprdství. Podívejte se tam na ten hrad u nás, že jo… (pozn. v době prezidentství Miloše Zemana)  Tam toho humoru moc není. Nebo v různých náboženstvích. Preláti církevní … Čím jsou výš, tím méně humoru. A jak vzácní jsou mezi nimi – a těch je jako šafránu – kteří mají dar humoru. Na takové lidi se potom dobře dívá, dobře se poslouchají, dokážou si dělat humor ze sebe a mají podle mě zdravé úsudky. Neberou se vážně, neberou to svoje náboženství vážně.

Co je pro tebe víra?

Já nevím, co to vlastně je, když se říká věřící-nevěřící. Mně to nic neříká. Já znám věřících sviní a nevěřících svatých lidí. Já bych neřekl, že věřím v něco, ale že mám vztah s Bohem. Nevěřím v Boha, ale mám s ním vztah.

A když máš teda vztah s Bohem a ten je smyslem života, co víš o Bohu?

Teď jsem někde slyšel, že myšlenkoví velikáni, jakými byli Aristoteles, Nietzsche nebo Jung jsou jen nepatrná špendlíková hlavička vedle medicinbalu co se týká vědění o Bohu. Ani Andělé si nedokáží představit, co vše Bůh je. Já vlastně nevím o Bohu vůbec nic.

Potkal jsi se někdy s Bohem?

Byl jsem v Medžugorji. Všude se psalo, jak se tam točí slunce, jak padá, jak prší, jsou duhy. A to jsou různé takové nadpřirozené úkazy. A tam chodili davy lidí za těmi úkazy. Chodili, jak na hřiby. Lovit zázraky a pak o nich mluvili, že to a to zažili v Medžugorji. Tam ale člověk není proto, aby lovil zázraky, ale aby nalezl třeba tajemství a smysl života. A já jsem si uvědomil, že jsem taky byl ten houbař zázraků. Ale Bůh je milosrdný. Leželi jsme tam na louce a všichni spali a já jsem se díval do nebe. A najednou jsem viděl azbukou nápis MÍR. A vedle toho byla postava Panny Marie. A já jsem si říkal to není možný, to je moje fantazie, všichni chtějí něco vidět, já taky a teď se mi to splnilo. Ale ono to chvilku vydrželo… Mě vůbec nenapadlo někoho vzbudit nebo vyfotit to, i když jsem ten kompaktní foťák měl. Nenapadlo mě to.  A dlouho jsem o tom nikomu neřekl. Vlastně to je poprvé, co něco takového říkám. Tak já jsem se za to styděl a teď se za to nestydím. A připouštím, že to mohla být i moje fantazie.

Myslíš, že díky filmu Tajemství a smysl života někdo najde tajemství a smysl života?

Je určený hledajícím a na tom není nic špatného. Protože najdeš cíl a co potom? To je na prd. Musíme hledat pořád. Jak ty, tak já i diváci. A ten film nás může v tom hledání inspirovat. Ale cíl, že by potom díky tomu divák odešel z kina a řekl teď budu celý život šťastný a všechny pohromy se mi budou vyhýbat, asi nenajde.

Díky za rozhovor.