ROBERT JAŠKÓW

„Hele, ať mě trefí, jestli lžu…“

Co ti režisér Petr Vachler řekl o tom projektu předtím, než jsi se stal jeho součástí?

Řekl mi, že to bude fantastický projekt, kde bude ve 3D prostoru létat čmelák. Ovšem co mi neřekl, to si velmi dobře pamatuji, že to bude celé trvat deset let. Nicméně i ty nejlepší projekty se nerodí během deseti minut. Mají svůj čas a já věřím, že tenhle za ten čas stál. I po těch devíti až deseti letech si myslím, že by to mohlo být skvělé.

O čem ten film podle tebe bude?

Já doufám, že o štěstí, o lásce a o tom, co jako do prdele to štěstí je.

Co je pro tebe štěstí?

Pro mě jsou štěstím především moje děti. Je to takové patetické klišé, ale když vidím, že jsou zdravé, že jsou šťastné, tak to je pro mě štěstí. Ne nějaká práce nebo prachy, na to seru, děti jsou pro mě štěstí.

A co je pro tebe láska?

Lásek máme spousty, lásku k bližnímu, lásku k přírodě a tak dále. A marná sláva, člověk se musí naučit mít rád i sám sebe, takového, jaký je. Ne že by se mu tím teprve otevřely dveře k tomu mít rád někoho dalšího nebo jiného, to zase ne. Ale pokud to není úplně nějaká přehnaná sebeláska, nějaký prostor by mít měla. Pro mě je láska důležitá – kromě lásky k bližním, k rodině, k ženě, k mámě, přátelům – i láska k přírodě. K tomu mě vychovávala od malička moje máma v Peci pod Sněžkou, to ve mně přetrvává do dneška.

Jak bys charakterizoval postavu Karla, kterou jsi ve filmu ztvárnil?

To je takový blbec, hajný. Ne že by byli hajní blbci. Nejsou všichni blbci, ale je to takový chlapík, co má rád holky, respektive v tomto případě jednu. A je to fakt pěkná holka, hrála ji Anetka (Krejčíková), takže se mu nedivím, že po ní jede a trochu se do toho všeho zašmodrchá.

Máš nějaké nepřátele?

Já si nemyslím, že bych měl úplně nějaké nepřátele. Vím, že pode mnou bydlí jeden člověk, co mě nesnáší, protože holt nad ním bydlíme. Každý nesedne každému, někdo se se mnou setkal třeba ve chvíli, kdy jsem nebyl zrovna náladě, tak si o mně nemusí myslet nic moc hezkého. Ale že bych měl nepřátele, to si nemyslím.

Jsi schopen odpouštět?

Určitě. Odpuštěni je jedna ze základních věcí člověka homo sapiens.  Někomu něco odpustit při uvědomění si vlastních chyb, to patří k životu. A ten, kdo neumí někomu odpustit, kdo si ze sebe neumí dělat prdel, tak ten v mým životě nemá moc místa.

Co je pro tebe smyslem života?

Co je pro mě smyslem života? Budu se opakovat, ale jsou to moje děti, moje žena, moje rodina, to je smysl, proto jsme tady. Ne jenom, abychom plodili, abychom vytvářeli nějaké hodnoty, abychom po sobě zanechávali mosty a sochy a filmy, to asi ne. Když budou moje děti slušně vychované a budou si nést životem něco, co jim člověk dokáže předat v tom nejlepším smyslu slova, tak to je pro mě klíč k životu, k bytí tady.

Mění se smysl života v průběhu let?

Určitě. Když ti je patnáct, tak je smyslem života dát si rychle první pivo a aby tě při tom nechytli, jít na první čundr a být tam sám v lese přes noc. Anebo pak sbalit tu nejlepší holku. Čím jsi starší, tak se ten smysl pochopitelně mění a taví v něco zásadnějšího, hlubšího, bohatšího, bych řekl.

A co je pro tebe tajemství života?

Tak to jsou ženy. Jednoznačně. Jakákoli žena je pro mě velké tajemství, které nikdy nebude rozluštěno. A absolutně to nemyslím nijak pejorativně. Jako muž si občas dělám z ženských srandu, srandu typu ženská neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. Každopádně žena je pro mě velké tajemství. A věřím tomu, že třeba někteří chlapi jsou pro některé ženy taky tajemstvím. Někdy by bylo lepší, aby se to nikdy nerozluštilo. Nechalo se to tak, jak to je, protože to zatím funguje.

Měl jsi i ty podobně jako hlavní postava Maxe ve filmu nějaký zlomový moment, od něhož se pak začal tvůj život ubírat jiným směrem?

Když to pojmu v profesní rovině, tak můj život se začal ubírat jiným směrem ve chvíli, kdy jsem poznal svého současného ředitele Švandova divadla, Dana Hrbka, se kterým se známe sice od studií, ale když jsme se potkali pracovně poprvé, tak můj život začal jet jiným směrem. A osobně? Asi to bylo potkání se s mojí ženou, která dlouho mojí ženou nebyla. Už jsme spolu pětadvacet let, ale svoji jsme teprve asi šest nebo tak nějak. Tak tam se můj život začal ubírat jednoznačně k něčemu lepšímu.

Jak to dokázala?

(smích) To byste ji museli poznat…

Zpátky k filmu. Jeho příběhu vstupuje do řady hlubokých témat. Co je pro tebe hluboké téma?

Odkud jsme přišli, kam spějeme, to je podle mě zásadní. Asi se tím nebudeme zabývat každý den, ale člověka napadají takovéhle věci. Proč jsme tady? Jak se to stalo? Bylo to nějakou šílenou náhodou? Vždyť přece to, že jsme se narodili, ta pravděpodobnost, že přijdeme na svět, je asi jedna a šedesát osm nul a na konci je někde třináctka…To jsou témata, kterýma se člověk někdy zabývá, ale dost často, bohužel nebo bohudík, ten praktický všední život ty úvahy dost často přebije, přeruší. Ale někdy je zajímavé uvědomit si, jak se na té naší zemičce pachtíme za něčím, co nám připadá nesmírně důležité a co v rámci velikosti vesmíru je absolutně titěrné.

Proč tady podle tebe jsme? Co tady na Zemi děláme?

To bych taky rád věděl. Někdy si připadám jako v Matrixu, že jsme tady jako virus na planetě a ten tu planetu neustále nějakým způsobem požírá, ničí, devastuje. Ale snad jsme tady spíš proto, abychom nějakým způsobem po sobě i třeba něco zanechali. Budu se opakovat, ale třeba abychom vychovali potomky nějakým způsobem k dobru a k dobrému smýšlení a tím ubývali ti tupci okolo nás, kterých je pořád strašná spousta.

Máš strach ze smrti?

Nemám strach ze smrti, mám strach z umírání nebo z bolesti. Nechtěl bych se dlouho někde trápit nebo aby se tím umíráním trápilo moje okolí, potažmo teda moji blízcí. Ale ze smrti strach nemám. Jakkoliv to zní absurdně, smrt je součást života, tak to je.

A co strach z nedostatku peněz?

Mám to teď tak akorát, aby děti neměly hlad a abych si mohl dát pivo a guláš. To jsou ale podle mě takové přízemní strachy. Já mám strach, aby se nestalo třeba to, co mojí babičce, která ze svých deseti dětí za svého života pochovala šest. To jsou ty moje strachy…

Kdo jsi?

Doufám, že normální čestný chlap, který se snaží dělat dobře svoji práci a milovat svojí rodinu. A moc se neprožívat. A hlavně aby byla nějaká sranda…

Co pro tebe znamená humor?

Strašně moc. V tomhle byl úžasný třeba kolega Honza Skopeček, který byl nejšťastnější, když si něho někdo dělal prdel. Neříkám, že jsem jako on, ale já si hrozně rád utahuju ze sebe. Humor je prostě koření. Kdo nemá smysl pro humor, tak ať se ke mně vůbec ani nepřibližuje.

Zkusme tvoji oblíbenou anekdotu…

Tak jednu krátkou. Přijde Kohn do sexshopu a povídá: Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, neměli by náhodou Roubíček?

Věříš v Boha?

Nevěřím v Boha. Kdyby byl Bůh, tak by spousta věcí byla určitě nějak jinak. Já věřím nějaké hromadné síle, nějaké energii lidí, energii, která všechno řídí. Všechno, co je nad námi nebo okolo nás, je energie a rytmus.  Nevěřím na náhodu, věřím v nějakou sílu, která třeba určuje to, co děláme. Jestli Bůh je, rozhodně to není fousatý dědeček na mráčku…

Poslední otázka. Co si myslíš o tvůrci Tajemství a smysl života?

Mám to říct? (smích)… Myslím, že Petr Vachler je velice schopný chlapík, že to je člověk, který si jde vždy tvrdě za svým, že si stojí za svým, že má nějaké názory a nějaké postoje, kterých se nevzdává. Myslím, že režisér je taky docela solidní. Sice ne úplně jemný, dokáže být velice tvrdý, ale to je v pořádku, do té práce to patří, jinak by nastala anarchie. Ovšem tohle všechno nevylučuje, že je to magor… (smích všech)

 Díky za rozhovor.