VALERIE VACHLEROVÁ

„Byl to takovej velkej prostor…“ 

Ve filmu hraješ, ale jsi i autorkou hudby a titulní písně. Začněme s ní. Jak píseň True Face vznikla? Kde se v tobě vzala?

True Face jsem složila, když mi bylo třináct let. Měla jsem virózu, ležela doma. Naprosto nechápu, proč jsem to složila, jak jsem to složila. Bylo to hrozně spontánní. Sedla jsem si ke klavíru a řekla jsem si, zkus něco složit, nějakou písničku. A nějak se mi to podařilo…Nahrála jsem si to na telefon a když jsem se uzdravila, šla jsem k dědovi, který byl výborný houslista a pustila jsem mu to. Řekla jsem mu, že je to nová písnička mojí oblíbený zpěvačky. 

Nechtěla jsi, aby byl ovlivněný tím, že je to věc jeho vnučky…

Přesně tak. Poslechl si to, a řekl jo, to je dobrý, to zní fajn. Já jsem sice hrála na klavír x-let, ale nikdy jsem nic nesložila. Tak mu říkám, no, dědo, to jsem já, víš. Nevěřil mi. Ptal se, jak jsem to udělala. A já mu po pravdě řekla, že nevím. Prostě jsem si sedla a nějak to přišlo.

Pak přišel na řadu táta?

Jo, tátovi se to strašně líbilo. A protože v té době už dělal na filmu, řekl mi, že by to rád použil. A já jsem souhlasila. Proč ne? K tomu filmu to tematicky šlo. A později přišla od táty otázka, jestli bych si na to troufla komplet a já jsem mu řekla, hele, zkusím něco, když se ti to bude líbit, tak mi řekneš, že toho chceš víc, když se ti to líbit nebude, tak v pohodě. Měla jsem nulovou zkušenost s filmovou hudbou a nikdy jsem neskládala nic orchestrálních, takže to byl krok do neznáma. Ale nakonec se to tátovi líbilo. A nemyslím, že by mi řekl jo, tak to dělej, jenom proto, že jsem jeho dcera. 

Co to rozhodnutí s tebou udělalo? Jen radost a hurá do toho? 

Upřímně jsem na začátku moc nevnímala, co se vlastně děje a do čeho se pouštím. Radost byla velká, ale strach přišel taky. Táta mi dal vizuální podklad a řekl „skládej“.  Začalo mě to opravdu bavit. Jsem citlivý člověk a propojovat hudbu s obrazem tak, abych podpořila danou emoci, mě doslova naplňovalo. Možná je to i určitý druh terapie. S tím vším ale také přišla i velká zodpovědnost, a to byl problém. 

V čem konkrétně?

Když jsem hudbu začala skládat, byla jsem ještě dítě. A to, že šéfem byl můj táta, bylo někdy opravdu složité. Bojovala jsem s časem a disciplínou. Odevzdání věcí pozdě, nevím, jak se tohle dělá… Fakt velká zkouška, kde se kombinovaly všechny možné emoce. Jsem ale za tuhle zkušenost vděčná, pro moji další tvorbu je hodně důležitá.

Byl tam i moment pochybností, váhání, otázek typu „dělám dobře“? 

Jo, párkrát jsem zapochybovala. Snažila jsem se sama motivovat, že i když jsem pravděpodobně mnohem mladší než většina soundtrack-composers, tak to prostě musím dát. Věděla jsem, že film chci dodělat a že mě to baví, ale bylo toho fakt hodně. Někdy to byl boj.

Jakou roli hrálo, že ten, pro koho jsi komponovala, byl tvůj táta?

Na jednu stranu to bylo super, protože jsem si připadala, že je všechno takový lážo-plážo a vždycky to můžu s tátou prokonzultovat a všechno je v pohodě. Ale na druhou stranu jsem byla hodně líná přesně pro to, že jsem spolupracovala s tátou. Takže to trvalo fakt dlouho, než jsem to složila. Ale teď si myslím, že jsem už připravená docela dobře na to spolupracovat s někým na nějaké profesionální úrovni.

Pojďme si říct, jak jsi postupovala. Víme, že na začátku byla písnička. Co se dělo potom? Měla jsi k dispozici pracovní verzi filmu?

Měla. Vždycky jsem se zaměřila na určitý čas, na určitou část toho filmu, nějakou scénu a snažila jsem se vcítit do toho, co se v tý scéně děje. Jaké jsou tam emoce, co se tam řeší, jací jsou tam herci. A po nějakém nacítění už to jde samo, zkoušíte nástroje, nálada přijde sama, pak už to plyne. Pokaždé, když jsem složila nějaký kousek, tak jsem to konzultovala s tátou, protože furt jsem v tom byla amatér a nevěděla jsem, jestli je to dobře, jak to dělám a jestli to lidi baví. 

Měla jsi zadání na pasáže, kde by hudba měla být a kde ne, nebo jsi v tom měla volnou ruku? 

Měla jsem volnou ruku. Hudbu jsem dala tam, kde jsem ji cítila a pak až přišly poznámky. Šlo to hladce, s tátou jsme měli hodně podobné názory. 

Jak ovlivnilo připomínkování a konzultace s dalšími lidmi výsledný tvar? 

Za tu dobu, co se pohybuju v umělecké branži, jsem se naučila jednu věc. Musí být vždy jen jeden, co rozhoduje. A teď nemluvím o technických připomínkách. To, jestli se hudba líbí nebo ne, je velmi subjektivní názor. Konstruktivní kritiku a feedback vřele přijímám. Názory jsem dostávala od rodiny, přátel, lidí z práce, hudebníků a podobně. Chtěla jsem slyšet, co se líbí a co ne. Člověk se pak naučí s kritikou prakticky pracovat a myslím, že tím i roste. 

Myslíš, že kdyby film nevznikal tak dlouho, mohl by to být pro tebe tvůrčí problém? 

Asi ano. Protože film vznikal tak dlouho, a já jsem v podstatě neměla žádný přesný deadline, měla jsem hodně času na to se průběžně hudebně vzdělávat a růst. Takže jsem vlastně ráda, že to byl takový boj a trvalo to dlouho. Kdybych to složila za tři měsíce, myslím, že by to nemělo takovou kvalitu jako teď.

Jakou část hudebního podkresu k filmu máš výjimečně ráda a proč?

Jedna z mých nejoblíbenější scén je, když kluci, moji bráchové,  leží s tátou (Jan Budař) v posteli a Hugo říká, že největší vzdělání na planetě je být tátou. Hudebně jsem to podpořila pouze jemným pianem. Je to krásná a dojemná scéna, kdy můžu vidět oba bráchy, když byli ještě malí. 

Kde hledáš nebo nacházíš hudební inspiraci?

Inspiruje mě úplně všechno. Všechny hudební žánry, co jdou poslouchat, ale hodně mě inspiruje duo Willow a Jaden Smith, sourozenecký pár, který mi trošku připomíná mě a mého bratra Theodora. Taky je zajímá spiritualita, jejich hudba je úžasná, výrazně alternativní a strašně mě baví. Jinak hodně poslouchám hip-hop, ze kterýho ráda beru určitý prvky a ty se snažím nějak zakomponovat do orchestrální hudby, co skládám.

Ovlivnil tě při práci na filmu nějaký filmový hudební komponista? Viděla jsi film a u hudby sis řekla, jo, přesně takhle bych to chtěla dělat…

Upřímně, ne tak úplně. Snažila jsem se najít svůj vlastní zvuk, styl. Samozřejmě mohu jmenovat mnoho hudebních skladatelů, ke kterým vzhlížím, například Hans Zimmer, John Williams a další. Pár filmů, které mě ale opravdu dostaly svou hudební originalitou jsou Cesta do fantazie a Zámek v oblacích (Joe Hisaishi), Amélie z Montmartu (Yann Tiersen) nebo Koralína (Bruno Coulais). Do teď vstřebávám, jak tito skladatelé dokázali složit hudbu, která tak perfektně umocňuje obraz. 

Jak moc ti hudba vstoupila do života? Snažíš se proniknout do komponování i jinak než jako samouk?

Momentálně studuju vysokou školu v Anglii, hudební produkci a songwriting. A to mě určitě hrozně pomohlo v tom si zvýšit level, co se týče hudební kompozice. 

Díky za rozhovor.