PETR VACHLER

 

Člověk musí podniknout cestu, aby zjistil, že tu cestu podnikat nemusel. Ale pokud tu cestu nepodnikne, tak to nezjistí.

 

Petr Vachler je český producent, scenárista a režisér, současně i propagátor veganství a hledání hlubších dimenzí života. Po tzv. Sametové revoluci v tehdejším Československu a pádu komunismu zakládá společnost Vachler Art Company (VAC), která vyráběla řadu úspěšných cyklických televizních pořadů a dokumentárních cyklů zaměřených převážně na českou kinematografii. Je také zakladatelem českých výročních filmových cen Český lev stejně jako České filmové a televizní akademie (ČFTA). Na poli celovečerního filmu autorsky debutoval černou komedií Doblba! (2005). Dlouholetý zájem o mystiku a tabuizovaný svět esoteriky zúročil v kontroverzně přijatém dokumentárním cyklu Detektor (2008). Odtud vedla i cesta k seriálům pro světové televizní a streamovací platformy. Nejúspěšnějším projektem byl zatím seriál Top Secret UFO Projects: Declassified (Netflix, Sky History, 2021). Na ryze autorském projektu kombinovaného celovečerního filmu Tajemství a smysl života (2022) pracuje prakticky deset let. První klapka padla v roce 2013 a předcházelo jí několikaleté natáčení rozhovorů s významnými osobnostmi ze světa vědy, spirituality a duchovních nauk.  Žije v Praze ve více než dvacetiletém manželství s Marií, se kterou má tři děti (Valerie, Theodor a Viliam). Kromě režijní, scénáristické a producentské činnosti vybudoval v Praze postprodukční dům s filmovými a televizními ateliéry Studio Pokrok. Investuje prostředky do aktivit na ochranu zvířat, naposledy například podpořil a propůjčil hlas českému dokumentu o utrpení zvířat Svědectví (2021). 

 

Jaký význam má ve tvém životě film Tajemství a smysl života?

Význam? Jaký význam má dech? Jaký význam má chůze? Jaký význam má spánek? Tajemství a smysl života prostě je. Pokud jej mají spatřit diváci, tak jej spatří. Pokud ne, zmizí dřív, než jej

někdo uvidí. Takovou jsem si vytvořil mantru a dohodu. Přál bych si, aby to byl film, který bude otevírat srdce. Doufám a věřím, že je skutečný a čistý. Pro mě má Tajemství a smysl života stejný význam jako má pro nás dech, chůze, spánek..

Co se ve tvém životě stalo tak zásadního, že jsi se začal zajímat o duchovno více než o materiální svět?

Nerozlišuji moc duchovní cestu od té materiální, obě jsou stejně důležité, a vzájemně provázané. Co se nepropíše do našeho materiálního světa z duchovní sféry, jako by neexistovalo. Kdybychom byli jen duchovní a nevážili si materiálních věcí, pak hmota by byla nešťastná a opouštěla by nás. Tělo by nám nesloužilo, jak má, materiální věci by v naší přítomnosti nedržely tak dobře při sobě. Peníze, nebo věci, by od nás odcházely, místo aby přicházely. Hmota se hýbe díky zdravému duchu. Duch se může projevit v našem světě díky hmotě. Když se budete ptát, jak moc vidíte před sebou duchovního člověka, podívejte se na něj i jeho okolí a dobře přečtete jeho stav. Harmonie hmoty s energií, duchem, je základem existence.

 

Přesto, vraťme se na chvíli do minulosti. Kdy a kde se v tobě zájem o hlubší poznání probudil?

Vlastně už asi v šesti letech jsem přemýšlel o smrti a probrečel za barákem pár chvil. Snažil jsem se pak pochopit smysl konečnosti, než jsem později zjistil, že konečnost jako taková neexistuje. Bylo to silné, tajemné, pochopitelné a osobní. Z dětství vzpomínám rád i na to, jak mně maminka překládala a četla z u nás za komunismu běžně nedostupných záhadologických časopisů o UFO a z tajemných knih od strýce z Paříže, namísto četby klasických pohádek. Mimozemské civilizace mě fascinovaly od dětství. Projevovalo se to často v lucidních snech. Všechno na dlouhá léta ale překryla i meditace při sportovním plavání, kde jste bez kontaktu, jen zhluboka dýcháte a plavete tam a zpátky. Tam se odehrávalo mnohé. Automaticky hodiny plavete a meditujete. Zcela jiným zážitkem pak byla radost ze hry při vodním pólu, kde jsem byl v naprosté přítomnosti a hravosti. Smysl své existence jsem hledal od dětství. Plavecká meditace i hra v přítomnosti, rodina, kamarádi, knihy, filmy i obyčejné pozorování reality. Jako každý jiný jsem se učil číst svět.

Objevil jsi něco už jako dítě?

Určitě. Asi nejsilnější vzpomínka byla, když jsem jednou otevřel skříň plnou hraček. A měl jsem pocit, že mi nic nechybí, že mám vše a že už mě v životě nic nemůže ohrozit, protože mám všechny hračky, co jsem chtěl. Můj celý život byl v tento okamžik vyřešen. Nehrozilo žádné nebezpečí, žádný pocit nedostatku, neměl jsem už žádnou další touhu. Život se naplnil. Pocit naprostého bezpečí. Měl jsem důvod proč tu být. A když máte před sebou hru, která vás baví, pak najdete i smysl existence.  Já měl plnou skříň her a hraček na výběr. Byl jsem šťastný a spokojený. Dosáhl jsem svého cíle. Ale smysl života se s věkem mění.

Petr Vachler
cmelak hlavní hrdina

Kdy jsi z této hry vystoupil, nebo kdy došlo u tebe k pověstnému bodu obratu?

 

Při skupinovém sezení s kamarády i indiány v roce 2009 v Mexiku v Xochitecatlu. Vyprávěl jsem o silné meditaci, kterou jsem prožil předchozí den pod obsidiánovou horou, ale bez nich. Bylo mi líto, že u toho nebyli, i když v mé vizi byli. Během vyprávění nepřežilo, bohužel, jedno malinké štěně, které přivezli Toltékové na uzdravení. Z vyprávění a slov přišly silné pocity fyzických vibrací na vlastním těle, čeština se vytratila, vše se změnilo. Mluvil jsem jiným jazykem. Vrátil jsem se pocitově zpět v čase o tisíce let, měl jsem poznat, kdo jsem. To samé jsem prožil za pár dní v mexické Tule a později na dalších cestách po Peru, Havaji, Severní Americe, nebo doma na pražských Vinohradech. Kdo jsem byl a jsem, pokud to tak je, není podstatné. Na to jsem byl v různých situacích upozorňován vícekrát. Důležité je jen to, co děláte teď. Pozorně ale pozoruji vše, protože vše souvisí se vším. To se jasně ukázalo mnohokrát. Každý okamžik je důležitý i mnoho let starý. Samozřejmě i napříč životy. Pocítil jsem, že svět se sestává z frekvencí a vibrací, a to pochopení přišlo opakovaně bez použití jakýchkoliv podpůrných látek. Na vše se už dívám od té doby jinak. 

 

Můžeš být konkrétnější?

 

Uvědomíš si, že tuto hru lze změnit jen pokud jsi jí účasten ve fyzické formě, a právě ve fyzické viditelné formě ji i měníš. Pokud chceš něco měnit v našem společném kosmickém snu, hře, musíš být tedy fyzicky přítomen, aby změny nastaly. Prostě zrozen. Proto se vždy hledá inkarnace toho, kdo se má narodit a může výrazněji měnit koloběh dějin. Nehmotní hybatelé vždy potřebují zástupce ve hmotě, kteří záměr propíší do reality, našeho snu. Každý má svou neopakovatelnou roli a moc. Třeba jen zasadíš strom, obejmeš milované. Stačí, aby se změnilo mnohé. V představách je účinek menší, důležitý, ale síla fyzického obětí je větší. Je důležité naše sny vpisovat do nám známé skutečnosti. Skutečně zasazený strom je prostě skutečnější než ten, který zasadíme jen v představě. Platí jen to, co se projeví v realitě, ne v záplavě slov. 

 

Jedna věc jsou neočekávané limitní prožitky a druhá prožitky jako záměr. Co u tebe patří do té druhé skupiny?

 

Do záměrného zkoušení a poznávání patří určitě třeba padesát dní bez jídla, nebo jedenáct dní pobytu ve tmě, temazcaly, rituály, meditace, živé sny, regresní terapie, konstelace, holotropní dýchání, ale i třeba otužování v zamrzlých potocích, sauny, sedm let chození naboso, chůze po žhavých uhlících, střepech a všem možném. Při pobytu ve tmě jsem zjistil, že fyzické zákony neexistují zcela tak, jak je známe. Od prvního dne jsem vlastně viděl, strávil jsem jedenáct dní ve světle a poznávání. Tma není určující pro vnímání reality. Vše plyne, vše se mění, přicházejí nové výzvy, které otevírají nové a nové brány. Ani veganství nemusí být posledním krokem. Hledám a jsem stále překvapován. Zkouším poznat vše, co svět nabízí. Jsem vegan, bez alkoholu žiji dvacet let, příliš uzemňuje. Nebráním se poznání v plném vědomí a v jakékoliv formě, abych věděl, o čem lidi mluví. Vyzkoušel jsem nedávno po všech vědomých cestách i některé šamanské rituální cesty, abych věděl o vesmíru a naší existenci co nejvíce. Nejdůležitější je pak zůstat v realitě a propisovat to nejlepší do našeho společného snu, tedy do harmonie. Každý krok je o určité odvaze. Utrpení může probudit pochopení, harmonie pak nepotřebu trpět.

 

A co neharmonické a jiné stavy?

 

Když jsi na cestě, realita ti odráží další zkušenosti. V lucidních snech můžeš poznat, jaké je to být v pekle a pak se v hrůze probudíš a zůstaneš v něm, abys pochopil, jak vypadá, jak je cítit vše po krvi, jaké jsou v něm emoce. Zjistíš, co prožívají lidé v nízkých vibracích. Jsi v nich a nesoudíš. Za vším je pak jen odpuštění, soucit, láska a pochopení. Realita se propojuje se sny, nevědomím, jinými vibracemi. Můžeš na vzdálenost pár metrů za bílého dne vidět UFO, což se mi přihodilo. Můžeš totiž do svého snu promítnout vše, co nabízí akáša, vědomí a paměť lidstva. Každá myšlenka je tvořivá, stejně jako slovo. Vše, co zažijeme, je jen určitá forma snu, nebo skutečnosti, podle toho, jak to nazveme. Materializace představ je průchodná, věřím všemu od levitace až po celkovou změnu paradigmat. Věřím, že další plán lidstva povede k vyšší vibraci, lásce a soucitu. Disharmonie mě už moc nezajímá, respektuji ji, protože vím, že je stále přítomná a jak vypadá. Abys změnil sebe, svět, musíš přijmout vše, co bylo vytvořeno a nic neodmítnout, jen to přijmout a nestavět se k tomu zády, že to není. A v tomto vědomí si pak udržet vysokou vibraci a lásku. To je umění. Otevřít srdce. Já jsem na cestě a učím se, poznám stále i neharmonické stavy a těším se, co se o sobě dozvím.

 

Je kromě zmíněných ještě nějaká jiná forma, která tě změnila, třeba z obyčejného života?

 

Celý život podstupuji velmi důležité zkoušky ze vztahů, pokory, důležitosti, odpouštění, sdílení, respektu, sebestřednosti, trpělivosti, pravdy a zejména přijímaní nových poznání, jak být trvale co nejblíže k Bohu, harmonii a k jednotě. Jsem na cestě, jako kdokoliv jiný. Krásná zkouška byla, když jsem přišel v roce 2014 o Českého lva, a to po dvaceti letech existence, práce, snažení. Český lev je a byl českou verzí amerického Oscara. Z okolních států si z nás brali příklad. Bylo to tenkráte obrazně řečeno moje dítě, moje energie, po letech budování s určitou prestiží, ale někteří filmaři z akademie, kterou jsem sám založil a byl osmnáct let jejím výkonným ředitelem, to vše shrnuli do jedné věty. Zformuloval ji držitel Oscara režisér a producent Jan Svěrák: “Petře máš tu smůlu, že jsi vybudoval prestižní národní cenu a tu jako jedinec nemůžeš vlastnit. Tak nám ji odevzdej.“ No a došlo k rozporům, odcizení, jakémusi znárodnění, a já jsem všem za to dnes vděčný, že mi to tehdejší prezídium sebralo. Kdyby to neudělali, tak bych asi dnes nedělal tento rozhovor, nenatočil tento film, neměl tyto zkušenosti. Na každý problém ve vztahu jsou ale minimálně dva. A i já na tom měl svůj podíl, neboť jsem chtěl svobodu, zábavu, tvorbu a druhá strana chtěla umírněnost, důležitost, prostě aby bylo vše více seriózní, vážnější, důstojnější.

 

A jak se na to koukáš dnes s odstupem let?

 

Mám všechny akademiky za tu zkušenost rád a děkuji jim. I těm, kteří o to odcizení usilovali vehementně. Před lety jsem se potkal právě s Honzou Svěrákem, objali jsme se a on mi do ucha pošeptal: „Bratře…“. V okamžiku, kdy naše děti vystupovaly na společném koncertu, na společném pódiu. Zkušenost nadevše. Nakonec vše, co se jeví na začátku jako špatné, má svůj krásný konec a rozuzlení. Vyhodili mě, abych pokračoval ve svém možná důležitější slibu vůči vesmíru. Každá zkušenost, která mě nezabije, tak mě posílí. Já jim vše dávno odpustil, doufám, že i oni mně. Vzorem mně byl náš pes, který rychle během pár chvil odpouštěl a zbytek dne se mohl radovat. Inspiroval mě i v této situaci, abych žil rychle dál šťastný život.

Jako člen české ale i evropské filmové akademie jsi měl mnoho let velký přehled o tom, co se natáčí. Jak se proměňoval tvůj filmový vkus?

 

Co se změní uvnitř, projeví se i vně. Film je zrychlená karma, poznání, příběh, který vám ukazuje možnosti a poznání života během pár hodin. Nakonec se díváte jen na filmy, které potřebujete vidět, abyste rychleji pochopili svou vlastní sebereflexi. Kde se právě nacházíte, co vás baví. No a já se prakticky přestal koukat na horrory, filmy, kde se hodně zabíjí. V minulosti jsem odešel i z kina, pokud tam bylo neúměrně moc násilí, nebo situací, které si už nechci ukládat do svého vědomí, nechci si vytvářet vzpomínky v přítomnosti, které mě nikam neposouvají. Smrt samozřejmě patří k životu zatím tak, jak jí chápeme, ale topit se v utrpení jen z podstaty prožitku mě už nebaví. Co je ve filmech, knížkách, fotkách, hudbě odráží to, jací právě jsme. Je to pak neoddělitelná součást našeho života, našich vzpomínek. Majorita je dnes hlavně o akci, zabíjení, horrorech, detektivkách. Doufám, že brzo budou převažovat filmy o pozitivním životě, harmonii a nejhrubším násilím bude třeba ironie, sarkasmus, humor.

 

Můžeš jmenovat film, který tě v životě ve své době zcela zásadně ovlivnil? Nebo dokonce nějaké tvůrce, jejichž filmografie je ti blízká?

 

Budu velmi stručný a půjde jen náhodný výběr filmů, na které si právě vzpomenu a které v sobě obsahují něco, co mě zaujalo.  Z animované tvorby jsou to určitě Miyazakiho filmy jako třeba Cesta do fantazie, Zámek v oblacích, nebo Princezna Mononoke… V hraných filmech je to pěkná řádka filmů, samozřejmě záleží na žánrech, ale budu jmenovat ty, které mě zasáhly, a právě si na ně vzpomenu, takže paradoxně spoustu oblíbených teď možná ani nezmíním. Začněme třeba filmy  Amélie z Montmartru, Byl jsem při tom,  Poslední pokušení KristaMagická hlubina, Magnólie, 21 gramů, Velká nádhera, Láska, Pan Nikdo, Mullholand Drive, Mluv s níPříběh Alvina StraightaMatka!, nebo (Ne)obyčejný kluk… Z žánru sci-fi považuji za zdařilé a mně blízké filmy Interstellar, Příchozí, 2001: Vesmírná odyssea, Moon, Avatar, Počátek, nebo první díl trilogie Matrix. Z mystických pak určitě neopomenu Pána Prstenů. A protože pocházím z České republiky, pak bych měl zmínit alespoň tři české. Hoří, má panenko, Bílá nemoc, nebo Spalovač mrtvol.

Co dokumentární tvorba?

Z poslední doby určitě Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu, David Attenborough: Život na naší planetě, nebo Moje učitelka chobotnice. Ve své době mě rozesmál český dokument Kniha příběhů Šutky.

A hrané seriály?

Například všechny sezóny Twin Peaks, nebo The OA. Ale je toho všeho daleko víc. Záleží na náladě, pocitech. Zajímavý námět měl i seriál Pozůstalí, dobře jsem se pobavil a odpočinul u seriálu Dámský gambit. Z českých bych pak vyzvedl Hořící keř, zasmál jsem se seriálu Dabing Street.

Proč jsi se rozhodl debutovat černou vánoční komedií „Doblba!“? A jak se na ten film dnes díváš?

 

Protože mám rád humor a dlouhá léta jsem se o něj pokoušel v televizním pořadu. Zajímalo mě, jak se bude dívat na svět člověk, o kterém si všichni ostatní myslí, že už umřel. Tak jsem se do toho pustil s letitým kolegou Janem Stehlíkem, s kterým jsme dělali společně většinu projektů. Moc se to nepovedlo, je to takové, jaké to je, ale v okamžiku natáčení jsem si myslel, že dělám to nejlepší, co ve mně bylo. Smíchal jsem příliš žánrů do jednoho filmu. Viděl bych to dnes z mého pohledu na nějakých 65% žebříčkové spokojenosti, možná méně. Ale třeba to někoho potěší, někdo mi říkal, že ho film i vyléčil, jiný zase, že ho to moc bavilo a někdo psal, že je to hodně nepovedené. To samé se může stát i s Tajemstvím a smyslem života. Někoho to bude bavit, jiné ne. Všechno bude tak, jak má být. Ale přeji si, aby hodně bavil, zaujal. Žádnému projektu jsem doposud nedal tolik energie.

 

Každoroční pořádání výročních filmových cen ti zabralo nepochybně spoustu času. Není ti to dnes líto? Mohl jsi natáčet další filmy…

 

Všechno je tak, jak má být a já prožil zatím život, tak jak jsem měl. Možná jsem mohl točit filmy, ale já pracoval pro český film, aby žil, aby kinematografie otevírala lidem oči, aby žádné filmy nezůstaly zapomenuty. Byl to prostě můj život, moje zkušenost, abych pak o vše přišel. Život se skládá z kapitol a jednotlivé životy vytvářejí nekonečný seriál. Takže jednou třeba budu řídit tramvaj a rozhodně toho litovat nebudu, protože by to byl můj život. Takže věřím, že vždy je nějaké „mohl jsem“ a lítost do toho nepatří…

Barbora Seidlová
cmelak hlavní hrdina

V souvislosti s tvým dokončovaným filmem se nabízí otázka, jestli považuješ film za možnou formu proměny vnímání reality?

 

Každý film, který vidíme, vytváří pak v přítomnosti naši minulost a formuje nás. Stává se naší součástí. Každý film má v sobě esenci změny, proměny léčení. Věřím, že film Tajemství a smysl života bude léčit, že bude dalším počátkem změn. Věřím, že bude základem známého poznání hloubky našich duší. Vše, co prožijeme, je součástí našeho života a možná to někdy vše splyne do jednoho filmu. Nebude rozdíl mezi plátnem a životem.

Pojďme nyní podrobněji k Tajemství a smyslu života. Jak vlastně přišel ten prvotní nápad k natočení filmu?

 

Asi základní impuls byl ten prožitek s kamarády i indiány v roce 2009 v Mexiku v Xochitecatlu. Najednou jsem byl ztotožněn s životem z minulosti a pak následovaly souvislosti, které už jen vše potvrzovaly. Nešlo a nejde tolik o ztotožnění s historií, jako o to, co dělá člověk právě teď, kým je v přítomnosti a co udělá pro budoucnost svou i ostatních. V prvé řadě pomáhám sám sobě. Pokud se mi to podaří, mohu pomoci ostatním. Můj sen je o harmonii bez utrpení. Kolik lidí a bytostí se přidá, to už je druhá věc. Nechtěl jsem to vše odvyprávět sám, a tak jsem dal dohromady spoustu lidí, aby vše bylo slyšet z různých úst. 

 

Na české poměry jde z produkčního hlediska o velmi náročný projekt. Jak se ti na něj podařilo sehnat dostatek financí?

 

Vše měl být původně dokument, který jsem připravoval se Ctiradem Hemelíkem, ten sháněl hosty, které jsem natáčel, kladl jim otázky, ale pak jsem od toho odstoupil a pustil jsem se do scénáře a filmu. Ten na samém začátku finančně podpořil miliardář, filantrop a člověk s otevřenou myslí, Karel Janeček. Film se rozjel, ale finance brzy došly. Pomohli a pomáhají dárci, prodávám, co jsem dříve vybudoval, dávám do toho vše, neomezuji se, vždy se stane nějaký zázrak, a další peníze se objeví, které bych nečekal, ale jsou tu. Dejte na první místo Boha a energie pak přijde sama. Moje zkušenost. Za Boha si dosaďte v tomto případě i radost z práce, záměr, přesvědčení, že to má smysl a nemyslete na výhody. Pak se začnou dít zázraky. Kosmická hra, ve které žijeme, dobře pozoruje každý náš krok. Dává i bere, řídí se bezchybnými pravidly.

 

Proč a jak jsi dospěl k rozhodnutí prolnout hned několik kinematografických forem? 

 

Nikdy nepřemýšlím ve starých paradigmatech. Zajímá mě jen to, jak to vidím a cítím. Samozřejmě jsem omezen zkušenostmi tohoto světa, ale ty se snažím rozšiřovat, obohacovat, nesvazovat se a vím, že vše souvisí se vším. Tak se pomohou prolínat i různé formy umění a žánrů. 

 

Ve filmu hovoří řada osobností, celebrit světa duchovního růstu. Co setkání s nimi pro tebe znamenalo?

 

Doktor Ihaleakala Hew Len, propagátor havajské techniky Ho´oponopono, léčení skrze odpuštění, vyprávěl zážitek z vězení, kde pracoval čtyři roky jako psycholog s duševně nemocnými zločinci. Neptal se, proč jsou vězni na samotkách, ale ptal se, co tam dělá on, co musí odčinit, že je právě tam. Řešil sám sebe, ne vězně. Později zaregistroval, že se zlepšila situace kolem něho, i stav vězňů, kteří už nebyli na samotkách. Nakonec i on se z toho vězení dostal jako lékař. Stejně ani já už neřeším lidi kolem sebe, ale pozoruji, proč se to kolem mě děje. Vše vně je ve mně. Co vidím, jsem já. Každý respondent mi něco přinesl, obohatil mě. Tohle byl jen příklad. Každý mě obohatil.  

 

Máme to chápat tak, že tvůj film, který diváci uvidí, jsou oni sami?

 

Ano. Celý život je film, který tvoříme a sami si ho promítáme. Pokud je moje promítačka v pořádku, tak mám „čisto“. Není možné, abych si promítal film, kde bude násilí nebo konflikty, když jsem OK. Realita je odraz mé karmy, cesty, přítomnosti, mého aktuálního stavu. Ostatně jak bych poznal sám sebe, kdybych neměl nikdy možnost vidět svůj obličej? Žádná zrcadla, fotky, odrazy? Co vidím před sebou, co promítám, to jsem já. Promítám si sám sebe, jaký právě jsem. Kdo uvidí tento film stejně jako jiné, uvidí sám sebe. Věřím, že tentokrát uvidí sám sebe v té nejhlubší podobě, jaký je.

Rozhovory s některými osobnostmi jsi dotáčel ještě v době, kdy už byl film dávno sestřihaný. Můžeš někoho z nich jmenovat?

 

Pokud mě někdo ještě zaujal, upravil jsem film dodatečně. Třeba mexický neošaman a lékař Octavio Rettig Hinojosa, který má zkušenosti díky častému používání látky ze sonorské žáby Bufo Alvarius a tato látka je současné nejsilnějším přírodním psychedelikem. Jemu zachránila život. Chtěl jsem vědět, proč toho tolik ví, proč se mnoha bodech protínáme, k čemu jsem osobně došel za léta bez psychedelik. Jak jsem později pochopil, viděl a zažil, tak žába stejně každého pustí jen tam, na co je člověk připraven. Přírodní psychedelika, pokud s nimi šaman umí dobře zacházet, sice mohou být člověku po duchovní stránce přínosná, ale dovezou vás skutečně jen tam, kam jste si v tomto životě „koupili lístek.“ Vlak zastaví přesně v té stanici, na kterou je vaše duše momentálně připravena. Nepojede dál, i kdybyste se svou mysl snažili obelstít čímkoliv. Psychedelika mohou pomoci na cestě, možná nejlépe v mikro-dávkách, stejně jako jiné léky, které vám poskytne zkušený průvodce, nebo doktor. Co ale neuděláte v plném vědomí a nám známé realitě, jako by se nestalo. Změny vědomí může přinést i slovo, modlitba, tma, meditace, cvičení, ohleduplná bezmasá strava, místo, naše chování, prostě cokoliv, pokud se rozhodnete kráčet poznání vstříc. Různé cesty otevírají nevědomí do stavu vědomí. A nakonec Octavio nebyl sám, koho jsem později potkal a do filmu doplnil. Mohu jmenovat kvantového fyzika Jana Raka z CERNu, s kterým si velmi rozumím, islámskou mystičku Shaykha Amat-un-Nur, benediktínského mnicha Davida Steindl Rasta a další. Když mě někdo zaujal, upravoval jsem, věřil jsem, že jsem je nepotkal „jen tak.“

Pokud se oprostíme od filozofie, a měl bys jednoduše popsat děj filmu, co bys řekl?

 

Základní linku filmu tvoří příběh Maxe, muže středního věku, jemuž postupný vnitřní klid umožní rekapitulovat dosavadní životy, a vidět ve svém nevědomí mnohé aspekty určující správná, či chybná rozhodnutí. Je prostě na cestě k poznání tajemství a smyslu života, a to i díky průvodci, kterým je lehce neobyčejný čmelák.

 

Maxe ve filmu ztvárnil čtyřnásobný držitel Českého lva Jan Budař. Jak se vaše cesty protnuly? Je pravda, že jednu z duchovních výprav jste podnikli společně?

 

Ano, Honza uváděl České lvy a spolu jsme podnikli i cestu na Hawai a jihozápad USA. Bylo nás sedm a průvodkyní se stala havajská šamanka Ana Kapihe, která má blízko k indiánskému kmenu Hopi. Ostatně je i ve filmu. Na cestě se děly zázraky, najednou vidíte své souputníky o desítky let mladší, jindy nedokážete rozpoznat časová pásma. I na této cestě jsem zažil několikrát vibrační změny těla a vědomí a svět jsem viděl často jinak, než se jeví. Ne vše bylo ale s Honzou v harmonii, prošli jsme mnoha zkouškami a procházíme dál. Honza je z podstaty úplně jiný, než jsem já sám. Vždy jsem přemýšlel, co mi zrcadlí. Příkladem může být to, že on z pobytu ve tmě odešel po pár dnech, já jsem tam po jedenácti chtěl zůstat. Máme hodně společného a hodně rozdílného, a prožili jsme spolu hodně i málo. Jak se to vezme. Ta cesta je nezapomenutelná. 

Zpátky k filmu. Jan Budař ztvárňuje hlavní postavu, ale neméně důležitým hrdinou je i průvodce příběhem, čmelák s lidskou tváří. Proč právě čmelák? 

 

Dlouho jsem nevěděl, kdo by mohl být ideálním průvodcem příběhu filmu, kterého jsem tam chtěl. Nakonec jsem se rozhodl pro prvního jarního opylovatele, tedy čmeláka. Je krásný, nádherný a přináší život, dlouho nikdo nemohl vysvětlit jak to, že s tak tlustým tělem létá, jak se dokáže zahřát, proč lítá v dešti, proč není agresivní. Pro mě je také důležité, že má i srdce.

 

Proč tam ta postava je? Nebylo možné se bez ní obejít? 

 

Obejít se dá vždy vše, ale najít to správné řešení, to není zas tak jednoduché. Přece jen je to formálně unikátní film, který propojuje hraný, animovaný i dokumentární film. A to si vyžaduje unikátního hrdinu. Potřeboval jsem někoho, kdo by byl hodně neutrální, kdo není s ničím spojen. Čmelák má lidskou tvář a je hybatelem i pozorovatelem děje. Jeho schopnosti převyšují samozřejmě všechny schopnosti Avengers (smích). A takového hrdinu jsem do filmu prostě potřeboval. Bez něj by to nešlo.

 

Jak jsi postupoval při včleňování čmeláka do struktury scénáře? 

 

S touto entitou jsem pracoval po celou dobu. Nebylo co včleňovat, zabudovávat. Možná by bylo fajn prozradit, že jsem původně napsal verzi, kdy hlavní lidský hrdina byl místo čmeláka provázen svým vlastním starší já. Od toho jsem upustil. Dokonce jsem mluvil i s polskou hvězdou Danielem Olbrychskim, chtěl jsem Johna Malkoviche, sehnal jsem si na něj e-mail, a uvažoval i o českých hercích, třeba o Jardovi Duškovi. Vše ale padlo, zjistil jsem, že hlavní lidský hrdina, tedy Honza Budař, nebude mít své vlastní starší já, ale vesmírného průvodce, zástupce přírody. Máme za sebou už více než šest let práce animací. Jen samotný čmelák bude stát třeba jako samostatný český celovečerní film.

Pro jakou cílovou skupinu je film určený? Podle toho, co říkáš, bude film větším zážitkem pro diváka už s nějakou životní zkušeností.

Doufám, že film bude pro každého od dvanácti let dál. To je myslím spodní hranice, aby film dítě ještě uvnímalo. Žádné zkušenosti mít nemusíte, jen přijímat a nechat se unášet. Moje zkušenost zatím je, že většina diváků chce film vidět znovu a znovu. To potěší.

Do filmu jsi kreativně i herecky zapojil všechny své tři děti. Jak jsi jim vysvětlil, čeho se budou účastnit?

Děti si rády hrají, není co vysvětlovat. Nejmladšímu Viliamovi bylo šest let.

Nejstarší ze sourozenců, Valerie, byla v době natáčení puberťačka, na konci z ní byla autorka hudby. Jak jsi s její kreativitou spokojený? 

Jsem nadšený. Titulní píseň složila ve třinácti letech, tedy v době, kdy jsme začali natáčet film. V sedmnácti jsem jí svěřil zkomponování hudby k celému filmu. Vše souvisí se vším. Jsem spokojen. A protože se film ještě upravuje, připravují se upoutávky, Valérie má stále před sebou hodně práce, i když většina už je hotová. Jsem šťastný, že vše je tak provázané. Theodor, starší ze synů, pro změnu složil hudbu k Top Secret UFO Projects: Declassified pro Netflix a Sky History. Na koho jiného by se měl člověk obrátit, když ne na svoje děti, pokud mají dar se takových věcí účastnit.

Kromě zkoumání nadčasových témat ve filmu hraje důležitou roli i nahlížení na naši schopnost zvládat vztahy. Proč je to pro tebe důležité?

Protože ve svých lidských životech opakovaně očišťujeme a vybrušujeme naše vztahy. Je jedno, jestli jsem novinář, filmař, doktor, dělník, politik, sportovec, jestli jsem byl v minulosti starověký Egypťan, Azték nebo May anebo kdokoliv jiný. V různých rolích si stále jen dokola zkoušíme vyřešit vztahové věci, které jsou prakticky jediným smyslem každé role, každého života.  A to je cíl. Tajemství, ke kterému by si každý měl dojít sám. Právě hlavní lidský hrdina Max by rád vyčistil své vztahy.

 

K jakému poznání ohledně vztahů jsi dospěl ty sám? 

 

Že máme všichni stejné možnosti. Chybí nám nedostatek lásky k sobě samým a láska je pochopení podstaty existence. Když pochopíme, že i ten v našich očích nejhorší člověk jsme my a dokážeme mu odpustit, a pochopíme, že ta nejlepší bytost v našich očích jsme zase my, pak se můžeme dostat do jiného vibračního pole. Začneme přemýšlet jinak než právě teď… jsou tři kroky do nebe. Odpusť sobě, popros o odpuštění druhé, a nakonec odpusť sám sobě. Taková očista vztahů nastolí pocit bezpodmínečnosti, lásky a pochopení.

 

Pojďme od individuálního ke společnému. Jak na tom jako lidstvo právě jsme?

 

Žijeme v dualitě, i když jsme jednota. Zapomněli jsme na svou podstatu a zkoušíme krajní, extrémní podoby existence, kam až jsme schopni zajít. Momentálně jsme z velké části v destrukční fázi, a ne, a ne se z toho dostat. Jsem nicméně optimista. Vidím cíl ve změně k lepšímu, ale k tomu se musí odhodlat každý z nás. A ty nejtěžší zkušenosti vyvolávají ty největší posuny. Jsme skutečně jednota, kdy záleží na každém jedinci. Zapomněli jsme, kdo jsme, přičemž vesmír byl vytvořen v lásce a harmonii. Až přijdeme na to, kdo jsme, mám šanci opět zažít království boží na Zemi, ve Vesmíru. Žije momentálně prostě v zapomnění, a proto tak trpíme.

 

Není to také ale rozdílností dispozic, které každý máme?

 

Ne. Mezi námi lidmi v nejhlubší podstatě není rozdíl. Každý jsme v této jednotě v jiné vibraci. A to je možná ten zdánlivý rozdíl. Jen někdo žije v hlubším zapomnění, bez lásky a úctě k jakékoliv formě živé existence. Někdo žije ve vyšší vibraci, ale zkušenost má určitě i s tou nižší. Nikdo by neměl nikoho soudit, měli bychom si pomáhat. Co bývá tou pomocí, už je druhá věc. Každý, kdo se v této „stavebnici“ vyskytuje, a tím myslím ve velké „stavebnici života“, jednou pochopí, že nejen strom je daleko vyspělejší bytost, než si myslíme, a že bez stromů tady nemůžeme existovat. Oni bez nás ano. Stejně jako celá fauna i flóra. Pokud pochopíme základní princip ctít jakoukoliv formu živé existence, je tu šance. Každý jsme učitel a každý jsme žák. Náš největší nepřítel je náš největší učitel, pokud ho potkáme. Nepřítel jen ukazuje to, co v nás stále je. Čím méně nepřátel, tím vyšší vibrace.

Andrea Kerestešová
Vladimír Javorský

Který den v celém tom mnohaletém období vzniku filmu považuješ za nejdůležitější?

 

Každý den je nejdůležitějším dnem života. Vše souvisí se vším. Každý okamžik se zrcadlí v budoucnosti i minulosti, kterou vytváříme právě teď. Viděl jsem své vlastní napsané vzkazy z minulosti, jak souvisí s dneškem i zítřkem. Smál jsem se tomu. Podstatné je, že nejdůležitější věcí jsou vztahy k lidem, zvířatům, k přírodě i k sobě samotným. Život je kosmická hra, která se hraje stále dokola a bez konce. Princip uroboros. Jak říká nejznámější křesťanská modlitba Otčenáš, „neboť Tvé je království i moc i sláva až na věky“. Ta hra je jen rozparcelovaná a žijeme ji v zapomnění donekonečna. Mění se tu postupně jen dekorace. Velmi důležitý den byl vždy, když jsem viděl narození svých dětí a že život lidí pokračuje. 

Co bude po Tajemství a smyslu života? Je pravda, že filmem toto téma pro tebe zdaleka neskončilo?

 

To je otázka. Každopádně bych chtěl napsat knihu, která rozvede myšlenky ve filmu. V hlavě mám i seriál, pokud najdu dostatek energie, peněz a času. Chtěl bych dát větší prostor respondentům, kteří se ve filmu objeví. Přemýšlím o pokračování, kde bych chtěl jít více do hloubky poznání. Přemýšlím i o úplně jiném filmu, který by zrcadlil v průběhu tisíciletí, kam jsme došli. Je toho opravdu hodně. Uvidíme, kam mě vesmír pustí, co bude dál. Možná dojde i na film o úctě ke zvířatům, k přírodě, veganství. Hledám cestu, aby ten film byl pro všechny přijatelný a posunul naše chápání.

 

Hledáš odpovědi na tajemství a smysl života, ale jaké máš přání?

 

Aby každý byl šťastný a vážil si, ctil jakékoliv formy živé existence, aby žil v souladu s tvůrcem hry, tedy Bohem, řídil se hlavně srdcem. Může ho nazývat Bohem, Architektem, Prapodstatu existence, Energií, nebo se s ním ztotožnit. Může si ho představit jakkoliv, a pod jakýmkoliv jménem. Každý jsme jeho součástí. Jména pak stejně už nebudou mít význam… Důležité je ctít všechny bytosti světa, včetně sebe. Neubližovat. Hra je dokonale vymyšlená, jen jsme zapomněli, kdo jsme a málo si té hry vážíme. 

Někteří fyzici chtějí najít odpověď zda-li žijeme v nám patřící realitě, nebo v někým vytvořené simulaci?

Klidně to může být simulace, matrix, sen, nebo kosmická hra, jak chceš. Hra, kterou hrajeme je dokonalá a přesná. Vychází z dobře střežené hodnoty nula a od ní se vše odvíjí. Je to úžasná hra, která vychází z božské podstaty vědomí a za Boha si každý může dosadit, co chce. Někteří kvantový fyzici připouští, že tam, kde končí kvantová fyzika, začíná Bůh. Co je realita? Co je nekonečno? Ovládneme čas? Jak to, že pozorovaná částice se chová jinak než nepozorovaná? A takových otázek bude přibývat více a více, než zjistíme, že existence sama je neuvěřitelný dar, který byl pro nás stvořen. Važme si ho, tedy celé reality, zvířat a přírody vůbec.

To mě přivádí k otázce, proč jsi začal s vegetariánstvím, později veganstvím? 

Byl jsem vychováván samozřejmě v tom, v čem za komunismu všichni ostatní. Každá reklama na salám „vezeme vám z ráje prasat “nebo „šťastné kuřátko“ coby kuchař, vás zvala k pojídání masa. Za své dětství jsem si neuvědomil, co byly salámy a masné konzervy, co za tím stálo. Hlavně jsem myslel, že svět je postaven tak, jak mi byl vyložen – že zvířata jsou tady kvůli tomu, abychom je jedli. Teprve když mi bylo osmnáct a byl jsem na vysoké, kamarád mi mnohé rozkryl. Dal mi svojí porci masa. Byl jsem tehdy nadšený, že budu mít vždycky tu porci masa navíc, když budu s ním. Jenže on mi večer dopodrobna vysvětlil, jak maso vzniká.  Pak už jsem nechtěl ani svou porci masa. Pochopil jsem, jak reklama lže, jak můžeme být manipulováni výchovou, standardy a co je skutečný „ráj prasat.“ Jeden výklad světa, který mi byl původně nabídnutý, jsem odsunul dál a začal jsem se zabývat jiným. Další léta jsem maso téměř nejedl, výjimečně jsem měl rybu nebo kuře. A před více než před dvaceti tři lety jsem se stal vegetariánem, poslední léta už jen veganem. Záleží na tom, kdo nám o světě vypráví, jak jsme manipulovatelní, jak se v něm naučíme pohybovat, přijímat nové pohledy. Tahle vize studeného pekla, Země kříže, utrpení, mě už moc nebaví. Víc mě baví ráj pro všechny. Tedy i pro zvířata, přírodu.

Momentálně jsi veganem, a ještě se zaměřením na „raw“ – syrovou stravu, cítíš se fyzicky lépe?

Přišlo mi přirozenější tu energii brát rovnou z rostlin a plodů. Navíc zvířata kvůli mléku, sýrům, máslu neskutečně trpí, strádají, jen těžko přežívají a na konci je zase čeká jen smrt kvůli masu. Zjistil jsem, že mám jako vegetarián stále málo soucitu k živým bytostem. Změna musela přijít se změnou vědomí, zvýšením soucitu. Veganská, nebo veganská syrová strava je pro tělo, a hlavně zvířata ideálnější. Je to stav, který mě baví, který zkoumám. Veganství je moje současnost a raw strava je zpestření. Cítím se daleko lépe, s čistší hlavou, v lepší náladě. Ale hlavně opakuji, že jde o zvířata, která mají stejný nárok na důstojný život. Vždyť i my jsme zvířata. Kdo si myslí, že není, žije ve zmatené iluzi.  Uvidíme, co mě ještě obohatí. Uvidíme, kam mě moje zkušenosti pustí. Každopádně nechci, aby kdokoliv kvůli mým rozmarům trpěl.

Jak důležité je pro svět veganství?

Vesmírně, tedy nesmírně, ale v nejhlubší podstatě je to o míře soucitu, kterou disponujeme. Buď jí máme větší, nebo žádnou. Každý má svobodnou vůli se rozhodnout, jak sám chce. Ke všemu si každý musí dojít sám. Dokážete si představit osvíceného člověka, jak porcuje ovci, krávu, prase, koně, psa, delfína, aby měl na talíři takovou přílohu? Je třeba najít jinou cestu. Navíc kvůli exponenciálnímu nárůstu počtu obyvatel na naší Zemi je enviromentální princip veganství pomalu nutností, pokud budeme chtít přežít. Veganství je přirozená součást pomyslného Ráje.

Co je pro tebe dnes nejzákladnější mantrou?

 

Jsou to čtyři základní pilíře, které ke mně postupně přišly a dotvořily se.

  1. Vesmír byl vytvořen z lásky a v harmonii.
  2. Žijte v souladu s Bohem, svým srdcem.
  3. Ctěte jakoukoliv formu živé existence.
  4. Skutečná láska je vrcholem harmonie.